Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
O homem, nascido de mulher, é curto de dias, e farto de inquietação;
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Ele sai como uma flor, e é cortado; foge como a sombra, e não permanece.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Contudo sobre este abres teus olhos, e me trazes a juízo contigo.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Quem tirará algo puro do imundo? Ninguém.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Visto que seus dias já estão determinados, e contigo está o número de seus meses, tu lhe puseste limites, [dos quais] ele não passará.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Desvia-te dele, para que ele tenha repouso; até que, como o empregado, complete seu dia.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Porque há [ainda] alguma esperança para a árvore que, se cortada, ainda se renove, e seus renovos não cessem.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Ainda que sua raiz se envelheça na terra, e seu tronco morra no solo,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Ao cheiro das águas ela brotará, e dará ramos como uma planta nova.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Porém o homem morre, e se abate; depois de expirar, onde ele está?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
As águas se vão do lago, e o rio se esgota, e se seca.
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Assim o homem se deita, e não se levanta; até que não haja mais céus, eles não despertarão, nem se erguerão de seu sono.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Ah, se tu me escondesses no Xeol, e me ocultasses até que a tua ira passasse, se me pusesses um limite de tempo, e te lembrasses de mim! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Se o homem morrer, voltará a viver? Todos os dias de meu combate esperarei, até que venha minha dispensa.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Tu [me] chamarás, e eu te responderei; e te afeiçoarás à obra de tuas mãos.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Pois então tu contarias meus passos, e não ficarias vigiando meu pecado.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Minha transgressão estaria selada numa bolsa, e tu encobririas minhas perversidades.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
E assim como a montanha cai e é destruída, e a rocha muda de seu lugar,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
E a água desgasta as pedras, e as enxurradas levam o pó da terra, assim também tu fazes perecer a esperança do homem.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Sempre prevaleces contra ele, e ele passa; tu mudas o aspecto de seu rosto, e o despedes.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Se seus filhos vierem a ter honra, ele não saberá; se forem humilhados, ele não perceberá.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Ele apenas sente as dores em sua própria carne, e lamenta por sua própria alma.
