Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Cilvēks, no sievas dzimis, dzīvo īsu laiku un ir pilns grūtuma.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Viņš izaug kā puķe un novīst, viņš bēg kā ēna un nepastāv.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Un par tādu Tu atveri savas acis un vedi mani Tavas tiesas priekšā.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Kas dos šķīstu no nešķīstiem? Nav neviena.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Viņa dienas jau ir nospriestas, viņa mēnešu pulks stāv pie Tevis, Tu tam esi licis robežu, to viņš nepārkāps.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Griez nost Savas acis no tā, ka atpūšās, ka tas priecājās kā algādzis, savu dienu nobeidzis.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Jo kokam, kad top nocirsts, ir cerība, ka atkal atjaunosies, un viņa atvases nemitās.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Jebšu viņa sakne zemē kļūst paveca, un viņa celms pīšļos mirst,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Taču no ūdens smaržas viņš atkal izplaukst un dabū zarus kā iedēstīts.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Bet vīrs mirst, un ir pagalam, cilvēks izlaiž dvēseli, - un kur nu ir?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Ūdeņi iztek no ezera, un upe izsīkst un izžūst.
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Tāpat cilvēks apgūlās un necēlās vairs; kamēr debesis zūd, tie neuzmodīsies, un netaps traucēti no sava miega.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Ak, kaut Tu mani apslēptu kapā un mani apsegtu, kamēr Tava dusmība novērstos; kaut Tu man galu nolemtu un tad mani pieminētu! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Kad vīrs mirst, vai tas atkal dzīvos? Es gaidītu visu savu kalpošanas laiku, kamēr nāktu mana atsvabināšana.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Tu sauktu un es Tev atbildētu; Tu ilgotos pēc Sava roku darba.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Bet nu Tu skaiti manus soļus un neapstājies manu grēku dēļ.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Mana pārkāpšana ir noglabāta un apzieģelēta, un Tu pielieci vēl klāt pie mana nozieguma.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Tiešām, kalns sagrūst, kad tas krīt, un klints aizceļas no savas vietas.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Ūdens izgrauž akmeņus, un viņa plūdi aizpludina zemes pīšļus, un cilvēka cerībai Tu lieci zust.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Tu viņu pārvari pavisam un viņš aiziet; Tu pārvērti viņa ģīmi, un tā Tu viņu aizdzeni.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Vai viņa bērni tiek godā, viņš to nezin, vai tie ir trūkumā, ir to viņš no tiem nesamana.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Viņa paša miesās ir sāpes, un viņa paša dvēselei jāžēlojās.
