Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
婦の産む人はその日少なくして艱難多し
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
その來ること花のごとくにして散り 其馳ること影のごとくにして止まらず
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
なんぢ是のごとき者に汝の目を啓きたまふや 汝われを汝の前にひきて審判したまふや
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
誰か清き物を汚れたる物の中より出し得る物あらん 一人も無し
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
その日既に定まり その月の數なんぢに由り 汝これが區域を立て越ざらしめたまふなれば
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
是に目を離して安息を得させ 之をして傭人のその日を樂しむがごとくならしめたまへ
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
それ木には望あり 假令砍るるとも復芽を出してその枝絶ず
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
たとひ其根地の中に老い 幹土に枯るとも
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
水の潤霑にあへば即ち芽をふき枝を出して若樹に異ならず
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
然ど人は死れば消うす 人氣絶えなば安に在んや
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
水は海に竭き河は涸てかわく
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
是のごとく人も寢臥てまた興ず 天の盡るまで目覺ず睡眠を醒さざるなり
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
願はくは汝われを陰府に藏し 汝の震怒の息むまで我を掩ひ 我ために期を定め而して我を念ひたまへ (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
人もし死ばまた生んや 我はわが征戰の諸日の間望みをりて我が變更の來るを待ん
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
なんぢ我を呼びたまはん 而して我こたへん 汝かならず汝の手の作を顧みたまはん
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
今なんぢは我に歩履を數へたまふ 我罪を汝うかがひたまはざらんや
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
わが愆は凡て嚢の中に封じてあり汝わが罪を縫こめたまふ
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
それ山も倒れて終に崩れ巖石も移りてその處を離る
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
水は石を鑿ち 浪は地の塵を押流す 汝は人の望を斷たまふ
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
なんぢは彼を永く攻なやまして去ゆかしめ 彼の面容の變らせて逐やりたまふ
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
その子尊貴なるも彼は之を知ず 卑賤なるもまた之を曉らざるなり
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
只己みづからその肉に痛苦を覺え己みづからその心に哀く而已
