< Jób 14 >
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
L’uomo, nato di donna, vive pochi giorni, e sazio d’affanni.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Spunta come un fiore, poi è reciso; fugge come un’ombra, e non dura.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
E sopra un essere così, tu tieni gli occhi aperti! e mi fai comparir teco in giudizio!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Chi può trarre una cosa pura da una impura? Nessuno.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Giacché i suoi giorni son fissati, e il numero de’ suoi mesi dipende da te, e tu gli hai posto un termine ch’egli non può varcare,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
storna da lui lo sguardo, sì ch’egli abbia un po’ di requie, e possa godere come un operaio la fine della sua giornata.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Per l’albero, almeno c’è speranza; se è tagliato, rigermoglia e continua a metter rampolli.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Quando la sua radice è invecchiata sotto terra, e il suo tronco muore nel suolo,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
a sentir l’acqua, rinverdisce e mette rami come una pianta nuova.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Ma l’uomo muore e perde ogni forza; il mortale spira e… dov’è egli?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Le acque del lago se ne vanno, il fiume vien meno e si prosciuga;
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
così l’uomo giace, e non risorge più; finché non vi sian più cieli, ei non si risveglierà né sarà più destato dal suo sonno.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol )
Oh, volessi tu nascondermi nel soggiorno de’ morti, tenermi occulto finché l’ira tua sia passata, fissarmi un termine, e poi ricordarti di me!… (Sheol )
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Se l’uomo, dopo morto, potesse ritornare in vita, aspetterei tutti i giorni della mia fazione, finché giungesse l’ora del mio cambio;
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
tu mi chiameresti e io risponderei, tu brameresti rivedere l’opera delle tue mani.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Ma ora tu conti i miei passi, tu osservi i miei peccati;
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
le mie trasgressioni sono sigillate in un sacco, e alle mie iniquità, altre ne aggiungi.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
La montagna frana e scompare, la rupe e divelta dal suo luogo,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
le acque rodono la pietra, le loro inondazioni trascinan via la terra: così tu distruggi la speranza dell’uomo.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Tu lo sopraffai una volta per sempre, ed egli se ne va; gli muti il sembiante, e lo mandi via.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Se i suoi figliuoli salgono in onore, egli lo ignora; se vengono in dispregio, ei non lo vede;
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
questo solo sente: che il suo corpo soffre, che l’anima sua è in lutto”.