Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Der Mensch, vom Weibe geboren, kurz von Tagen und gesättigt mit Unruhe, -
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
wie eine Blume geht er auf und welkt dahin, flieht wie der Schatten und hat nicht Bestand.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Und über solchen hältst du deine Augen offen und mich ziehst du vor dein Gericht!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Wie könnte wohl ein Reiner von Unreinen kommen? Nicht einer!
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Wenn seine Tage fest bestimmt sind, die Zahl seiner Monde feststeht bei dir, du ihm ein Ziel gesetzt hast, das er nicht überschreiten kann,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
so blicke weg von ihm, daß er raste und wie ein Löhner seines Tages froh werde!
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Denn für den Baum zwar giebt's ein Hoffen: wird er abgehauen, so treibt er neue Sprossen, und sein Schößling bleibt nicht aus.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Oba auch seine Wurzel in der Erde altert, und sein Stumpf im Staube abstirbt,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
vom Duft des Wassers schlägt er wieder aus und treibt Zweige wie ein frisch gepflanztes Reis.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Doch stirbt ein Mann, so liegt er hingestreckt, verscheidet ein Mensch - wo ist er dann?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Wie die Gewässer schwinden aus dem See, der Strom versiegt und vertrocknet,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
so legt der Mensch sich nieder und steht nicht wieder auf; bis der Himmel vergeht, erwachen sie nicht und regen sich nicht aus ihrem Schlaf.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
O daß du mich in der Unterwelt verwahrtest, mich bärgest, bis dein Zorn sich gelegt, ein Ziel mir setztest und dann mein gedächtest! - (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Wenn der Mensch stirbt, lebt er dann wieder auf? Dann wollte ich alle meine Kampfestage ausharren, bis meine Ablösung käme!
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Du würdest rufen, und ich dir antworten; nach deiner Hände Werk würdest du dich sehnen.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Jetzt aber zählst du meine Schritte, gehst an meiner Sünde nicht vorüber.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Versiegelt ruht ihm Beutel mein Vergehen, und meine Schuld verklebtest du.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Aber wie der Berg im Sturze zerfällt, und der Fels von seiner Stelle rückt,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
wie das Wasser Steine zerreibt, und seine Fluten das Erdreich fortschwemmen, so hast du des Menschen Hoffen vernichtet.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Du vergewaltigst ihn für immer, und er geht dahin, entstellst sein Antlitz und lässest ihn dahinfahren.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Kommen seine Kinder zu Ehren - er weiß es nicht, sinken sie herab - er hat nicht acht auf sie.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Nur über ihn selbst fühlt Schmerz sein Leib, und über ihn selbst trauert seine Seele!
