Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
L'homme né de la femme est borné dans ses jours, et rassasié d'alarmes.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Comme la fleur il pousse, et il est tranché, il fuit comme l'ombre, et n'est point permanent.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Et c'est sur lui que tu tiens tes yeux ouverts! et c'est moi que tu mènes en jugement avec toi!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
De la souillure fera-t-on naître un homme pur? Pas un.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois par devers toi est marqué, si tu en fixas le terme qu'il ne franchira pas,
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
ne le suis plus de l'œil! pour qu'il ait du relâche, et puisse se réjouir, comme un mercenaire de sa journée!
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Pour l'arbre, en effet, il est un espoir: est-il coupé, il reverdit encore, et ne cesse pas de pousser des jets;
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
si sa racine devient caduque en terre, et que dans la poussière sa tige se meure,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
au parfum des eaux il se ranime, et, comme un plant, il pousse des rameaux.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Mais quand l'homme meurt, le voilà gisant! quand le mortel expire, où est-il?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
L'eau s'est écoulée du lac, et la rivière tarit et se dessèche;
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
ainsi l'homme se couche, et il ne se relève pas; jusqu'à ce qu'il n'y ait plus de ciel, on ne se réveille pas, et l'on n'est point tiré de son sommeil.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
O! si dans les Enfers Tu me plongeais, me cachais, jusqu'à ce que passe ta colère, me fixant un terme pour me rendre ton souvenir! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Une fois mort, l'homme revivrait-il?… Je patienterais durant tous mes jours de corvée, jusqu'à ce qu'on vînt me relever:
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
tu appellerais, et je te répondrais… Tu languirais après l'ouvrage de tes mains!
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Mais maintenant tu comptes mes pas! N'es-tu pas aux aguets de mon péché?
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
L'acte de mon crime dans le sac est scellé, et tu imagines encore, pour ajouter à ma faute!
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Mais enfin la montagne éboulée gît anéantie, et le rocher se mine détaché de sa place:
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
les pierres sont creusées par les eaux, dont les flots emportent la poudre de la terre. Ainsi tu as détruit l'espérance du mortel;
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
incessamment tu l'assailles, et il s'en va; tu altères son visage, et le pousses dehors:
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
ses fils sont honorés, et il n'en sait rien; ils sont dans la bassesse, et il l'ignore;
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
sa chair ne ressent que sa propre douleur, et son âme pour lui seul s'attriste.
