Jób 14

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

L’Homme, né de la femme, n’a que peu de jours à vivre, et il est rassasié de troubles.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

Comme la fleur, il pousse et se flétrit; il fuit comme l’ombre et n’a point de durée.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

Et c’est sur cet être que tu as les yeux ouverts! Moi-même, tu me forces à comparaître en justice avec toi!

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

Qui donc pourrait tirer quelque chose de pur de ce qui est impur? Pas un!

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

Puisque ses jours sont mesurés, que tu connais le compte de ses mois, et que tu lui as imposé des limites qu’il ne saurait dépasser,

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

détourne ton attention de lui: qu’il ait un peu de répit pendant qu’il remplit sa journée comme un mercenaire!

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

Car pour l’arbre, il est encore de l’espoir; si on le coupe il peut repousser, les rejetons ne lui manquent pas.

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

Dût sa racine vieillir dans la terre et son tronc mourir dans le sol,

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

il suffit qu’il sente l’eau pour reverdir et produire un branchage, comme s’il était nouvellement planté.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

Mais l’homme meurt et s’évanouit, le mortel expire: où est-il alors?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

Les eaux s’échappent du fond du lac, le fleuve tarit et se dessèche.

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

De même, les humains se couchent pour ne plus se relever; tant que dureront les cieux, ils ne se réveilleront ni ne secoueront leur sommeil.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

Ah! Qu’il te plaise de m’enfermer dans le Cheol, de me mettre à l’abri jusqu’à ce que ta colère soit passée, de me fixer un terme où tu te ressouviendrais de moi! (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

Lorsque l’homme meurt, revivra-t-il? S’Il en était ainsi, tout le long de ma pénible corvée, je nourrirais de l’espoir, jusqu’à ce qu’on vienne me relever de ma faction.

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

Tu m’appellerais et moi je répondrais; tu témoignerais de l’affection pour l’œuvre de tes mains.

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

Au lieu de compter comme à présent chacun de mes pas, tu cesserais de surveiller mes fautes.

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

Mes péchés sont scellés dans un faisceau; tu as mis ton cachet sur mes manquements.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

Or, une montagne qui s’écroule se réduit en poussière, et le rocher est déraciné de sa base.

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

Les eaux finissent par user les pierres; leurs flots entraînent la poussière du sol: de même, tu ruines l’espoir de l’homme.

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

Tu l’empoignes à jamais et il disparaît; tu déformes sa • figure et le rejettes.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

Que ses enfants s’élèvent, il n’en sait rien; qu’ils soient abaissés, il n’en a pas connaissance.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

Mais c’est pour lui seul que sa chair souffre; c’est pour lui seul que son âme est en deuil.