Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
"Ihminen, vaimosta syntynyt, elää vähän aikaa ja on täynnä levottomuutta,
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
kasvaa kuin kukkanen ja lakastuu, pakenee kuin varjo eikä pysy.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Ja sellaista sinä pidät silmällä ja viet minut käymään oikeutta kanssasi!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Syntyisikö saastaisesta puhdasta? Ei yhden yhtäkään.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Hänen päivänsä ovat määrätyt, ja hänen kuukausiensa luku on sinun tiedossasi; sinä olet asettanut hänelle määrän, jonka ylitse hän ei pääse.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Niin käännä katseesi pois hänestä, että hän pääsisi rauhaan ja että hän saisi iloita niinkuin palkkalainen päivän päätettyään.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Onhan puullakin toivo: vaikka se maahan kaadetaan, kasvaa se uudelleen, eikä siltä vesaa puutu.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Vaikka sen juuri vanhenee maassa ja sen kanto kuolee multaan,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
niin se veden tuoksusta versoo jälleen ja tekee oksia niinkuin istukas.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Mutta mies kun kuolee, makaa hän martaana; kun ihminen on henkensä heittänyt, missä hän on sitten?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Vesi juoksee pois järvestä, ja joki tyhjenee ja kuivuu;
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
niin ihminen lepoon mentyänsä ei enää nouse. Ennenkuin taivaat katoavat, eivät he heräjä eivätkä havahdu unestansa.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Oi, jospa kätkisit minut tuonelaan, piilottaisit minut, kunnes vihasi on asettunut, panisit minulle aikamäärän ja sitten muistaisit minua! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Kun mies kuolee, virkoaako hän jälleen henkiin? Minä vartoaisin kaikki sotapalvelukseni päivät, kunnes pääsyvuoroni joutuisi.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Sinä kutsuisit, ja minä vastaisin sinulle, sinä ikävöitsisit kättesi tekoa.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Silloin sinä laskisit minun askeleeni, et pitäisi vaaria minun synnistäni;
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
rikokseni olisi sinetillä lukittuna kukkaroon, ja pahat tekoni sinä peittäisit piiloon.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Mutta vuorikin vyöryy ja hajoaa, ja kallio siirtyy sijaltansa,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
vesi kuluttaa kivet, ja rankkasade huuhtoo pois maan mullan; niin sinä hävität ihmisen toivon.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Sinä masennat hänet iäksi, ja hän lähtee; sinä muutat hänen muotonsa ja lähetät hänet menemään.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Kohoavatko hänen lapsensa kunniaan-ei hän sitä tiedä, vaipuvatko vähäisiksi-ei hän heitä huomaa.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Hän tuntee vain oman ruumiinsa kivun, vain oman sielunsa murheen."
