Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
“We humans are very frail. We live only a short time, and we experience a lot of trouble.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
We disappear quickly, like flowers that grow from the ground quickly and then wither and die [SIM]. We are like shadows that disappear [when the sun stops shining].
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
[Yahweh, ] why do you keep watching me [to see if I am doing something that is wrong] [RHQ]? Are you wanting to take me to court to judge me?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
People are sinners from the time when they are born; who can cause them to be sinless? No one [RHQ]!
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
You have decided how long our lives will be. You have decided how many months we will live, and we cannot live more months than the (limit/number of months) that you have decided.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
So please stop examining us, and allow us to be alone, until/while we finish our time [here on earth], like a man finishes his work [at the end of the day].
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
If someone cuts a tree down, we hope that it will sprout again and grow new branches.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Its roots in the ground may be very old, and its stump may decay,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
but if some water falls on it, it may bud/sprout and send up shoots like a young plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
But when we people lose all our strength and die, we stop breathing and then we are gone [forever].
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Just like water evaporates from the ocean, or like a riverbed dries up,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
people [lie down and die and] do not get up again. Until the heavens disappear, people who die [EUP] do not wake up, and no one can wake them up.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
[“Yahweh, ] I wish that you would put me safely in the place of the dead and forget about me until you are no longer angry with me. I wish that you would decide how much time I would spend there, and then remember [that] I [am there]. (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
When we humans die, we will certainly not live again [RHQ]. If [I knew that] we would live again, I would wait patiently, and I would wait for you to release me [from my sufferings].
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
You would call me, and I would answer. You would be eager to see me, one of the creatures that you had made.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
You would take care of [MET] me, instead of watching me to see if I would sin.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
[It is as though the record of] my sins would be sealed in a small bag, and you would cover them up.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
“But, just like mountains crumble and rocks fall down from a cliff,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
and just like water slowly wears away the stones, and just like floods wash away soil, [you eventually destroy us]; you do not allow us to continue to (hope/confidently expect) [that we will keep on living].
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
You always defeat us, and then we die [EUP]. You cause our faces to look ugly after we die, and you send us away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
[When we die] we do not know if our sons will grow up and [do things that will cause them to] be honored. And if they become disgraced, we do not see that, [either].
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
We will feel our own pains; we will not feel anything else; we will be sorry for ourselves, not for anyone else.”
