Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
“Man, born of woman! Of few days, and full of trouble!
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
As a flower he has gone forth, and is cut off, And he flees as a shadow and does not stand.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Also—on this You have opened Your eyes, and bring me into judgment with You.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Who gives a clean thing out of an unclean? Not one.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
If his days are determined, The number of his months [are] with You, You have made his limit, And he does not pass over;
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Look away from off him that he may cease, Until he enjoy as a hired worker his day.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
For there is hope for a tree, if it is cut down, That it changes again, That its tender branch does not cease.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
If its root becomes old in the earth, And its stem dies in the dust,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
From the fragrance of water it flourishes, And has made a crop as a plant.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
And a man dies, and becomes weak, And man expires, and where [is] he?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Waters have gone away from a sea, And a river becomes waste and dry.
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
And man has lain down, and does not rise, Until the wearing out of the heavens they do not awaken, Nor are roused from their sleep.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
O that You would conceal me in Sheol, Hide me until the turning of Your anger, Set a limit for me, and remember me. (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
If a man dies—does he revive? All [the] days of my warfare I wait, until my change comes.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
You call, and I answer You; To the work of Your hands You have desire.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
But now, You number my steps, You do not watch over my sin.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
My transgression [is] sealed up in a bag, and You sew up my iniquity.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
And yet, a falling mountain wastes away, and a rock is removed from its place.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Waters have worn away stones, Their outpourings wash away the dust of earth, And You have destroyed the hope of man.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
You prevail [over] him forever, and he goes, He is changing his countenance, And You send him away.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
His sons are honored, and he does not know; And they are little, and he does not attend to them.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Only—his flesh is pained for him, And his soul mourns for him.”
