Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
