Jób 14

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

人為婦人所生， 日子短少，多有患難；

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

出來如花，又被割下， 飛去如影，不能存留。

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

這樣的人你豈睜眼看他嗎？ 又叫我來受審嗎？

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

誰能使潔淨之物出於污穢之中呢？ 無論誰也不能！

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

人的日子既然限定， 他的月數在你那裏， 你也派定他的界限，使他不能越過，

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

便求你轉眼不看他，使他得歇息， 直等他像雇工人完畢他的日子。

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

樹若被砍下， 還可指望發芽， 嫩枝生長不息；

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

其根雖然衰老在地裏， 幹也死在土中，

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

及至得了水氣，還要發芽， 又長枝條，像新栽的樹一樣。

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

但人死亡而消滅； 他氣絕，竟在何處呢？

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

海中的水絕盡， 江河消散乾涸。

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

人也是如此，躺下不再起來， 等到天沒有了，仍不得復醒， 也不得從睡中喚醒。

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

惟願你把我藏在陰間， 存於隱密處，等你的忿怒過去； 願你為我定了日期，記念我。 (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

人若死了豈能再活呢？ 我只要在我一切爭戰的日子， 等我被釋放的時候來到。

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

你呼叫，我便回答； 你手所做的，你必羨慕。

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

但如今你數點我的腳步， 豈不窺察我的罪過嗎？

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

我的過犯被你封在囊中， 也縫嚴了我的罪孽。

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

山崩變為無有； 磐石挪開原處。

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

水流消磨石頭， 所流溢的洗去地上的塵土； 你也照樣滅絕人的指望。

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

你攻擊人常常得勝，使他去世； 你改變他的容貌，叫他往而不回。

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

他兒子得尊榮，他也不知道， 降為卑，他也不覺得。

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

但知身上疼痛， 心中悲哀。