Jób 14

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

人为妇人所生， 日子短少，多有患难；

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

出来如花，又被割下， 飞去如影，不能存留。

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

这样的人你岂睁眼看他吗？ 又叫我来受审吗？

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

谁能使洁净之物出于污秽之中呢？ 无论谁也不能！

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

人的日子既然限定， 他的月数在你那里， 你也派定他的界限，使他不能越过，

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

便求你转眼不看他，使他得歇息， 直等他像雇工人完毕他的日子。

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

树若被砍下， 还可指望发芽， 嫩枝生长不息；

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

其根虽然衰老在地里， 干也死在土中，

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

及至得了水气，还要发芽， 又长枝条，像新栽的树一样。

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

但人死亡而消灭； 他气绝，竟在何处呢？

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

海中的水绝尽， 江河消散干涸。

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

人也是如此，躺下不再起来， 等到天没有了，仍不得复醒， 也不得从睡中唤醒。

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)

惟愿你把我藏在阴间， 存于隐密处，等你的忿怒过去； 愿你为我定了日期，记念我。 (Sheol h7585)

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

人若死了岂能再活呢？ 我只要在我一切争战的日子， 等我被释放的时候来到。

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

你呼叫，我便回答； 你手所做的，你必羡慕。

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

但如今你数点我的脚步， 岂不窥察我的罪过吗？

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

我的过犯被你封在囊中， 也缝严了我的罪孽。

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

山崩变为无有； 磐石挪开原处。

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

水流消磨石头， 所流溢的洗去地上的尘土； 你也照样灭绝人的指望。

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

你攻击人常常得胜，使他去世； 你改变他的容貌，叫他往而不回。

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

他儿子得尊荣，他也不知道， 降为卑，他也不觉得。

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.

但知身上疼痛， 心中悲哀。