< Jób 14 >
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
“Huta kah a sak hlang he, a khohnin toi tih khoponah khaw hah.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Rhaipai bangla phuelh tih a oh uh. Khokhawn bangla yong tih pai voel pawh.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
Te soah ngawn tah na mik tueng tih kai he na taengkah laitloeknah dongla nan khuen.
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Rhalawt lamloh a cuem la aka khueh te unim? Pakhat pataeng om pawh.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
A khohnin neh a hla taenah khaw, namah taengah hangdang. A oltlueh te a oltlueh bangla na saii tih poe thai pawh.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Anih lamloh vawl mangthung lamtah, amah hnin at kutloh bangla a ngaingaih hil toeng saeh.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Thing ham tah a vung akhaw ngaiuepnah om pueng. Te dongah koep mikhing vetih a dawn khaw ngoeng mahpawh.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Diklai khuiah a yung patong mai tih, laipi khuiah a ngo duek cakhaw,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
tui bo ah duei vetih thinghloe bangla a pae cawn ni.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Tedae hlang tah duek tih rhaa uh coeng. Hlang he a pal phoeiah tah melam a om?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Tuitunli lamkah tui khaw khawk dae, tuiva loh a khah vaengah tah kak.
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Hlang khaw yalh tih thoo voel pawh. Vaan a om pawt due khaw haenghang pawh. Amih te ih kung lamloh haenghang uh mahpawh.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol )
Unim saelkhui ah a paek lah ve? Kai he nan khoem lah vetih na thintoek a mael duela kai nan thuh lah mako. Kai hamla oltlueh na khueh vetih kai nan poek mako. (Sheol )
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Hlang he duek koinih hing venim? Kamah kah caempuei hnin boeih he, ka thovaelnah a pawk hil ka lamtawn bitni.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Nan khue vaengah kai loh nang te kan doo bitni. Na kut dongkah bibi dongah na moo bitni.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Ka khokan he na tae pawn vetih ka tholhnah khaw na dawn mahpawh.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Ka boekoek hnocun khuiah catui a hnah thil tih, kai kah thaesainah na dah thil bitni.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Tedae tlang khaw cungku tih moelh. Lungpang pataeng a hmuen lamloh thoeih.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Lungto khaw tui loh a hoh tih a kongnawt loh diklai laipi a yo. Te dongah hlanghing kah ngaiuepnah na pal sak.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Anih te a yoeyah la na khulae tih a hmai a tal la a van daengah anih te na tueih.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
A ca rhoek a thangpom uh dae a ming moenih. Muei uh cakhaw amih a yakming moenih.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Tedae a pumsa tah a taengah thak a khoeih tih, a hinglu khaw amah hamla nguekcoi,” a ti.