Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Nongpata mah tapen ih kami loe nawnetta hing nathung raihaih hoiah koi.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Anih loe apawk baktiah ampha tahang moe, azaem roep; tahlip baktiah cawnh, cak poe ai.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
To baktih hmuen pongah mik na padai moe, lokcaekhaih hmaa ah nang caeh haih han maw?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Mi mah maw kaciim ai thung hoiah kaciim hmuen to sin thai tih? Mi mah doeh sin thai mak ai.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Kami ih aninawk to kroek moe, khrah nazetto maw oh pae vop, tiah na panoek pae pongah, anih mah poeng thai han ai ah ramri to na sak pae.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Toksak han tlai ih kami baktiah, angmah ih aninawk boeng khoek to, angmah koeh ah oh hanah, anih to angqoi taak ah.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Thing loe pakhruk cadoeh, tadok tacawt let ueloe, tanghang kangtha tacawt let tih, tiah oep han oh.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Long thung ih tangzuun loe mitong boeh pongah, long ah akung dueh cadoeh,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
tui hmui hoiah tadok let ueloe, thingkung kanawk baktiah tanghang tacawt let tih.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
Toe kami loe duek moe, qong ving; ue, a hinghaih boeng pacoengah loe naa ah maw om vop tih?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Tuipui tui loe anghmat moe, vacong tui doeh kaang king baktih toengah,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
kami loe angsong moe, angthawk let ai boeh; vannawk anghmaa ai karoek to anglawt mak ai, a iihhaih ahmuen hoi angthawk mak ai boeh.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
Aw taprong thungah na hawk ah, palung na phuihaih dip ai karoek to, tamquta hoi na hawk ah! Kai pahnet han ai ah, ka oh han ih atue to na khaek pae ah. (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Kami loe duek pacoengah hing let tih maw? Karai toksakhaih aninawk loe sawk parai cadoeh, kam khraihaih atue pha ai karoek to ka zing han.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Nang kawk naah, kang pathim pae han; na ban hoi sak ih hmuen to na koeh.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Vaihi loe ka khok tangkannawk to na kroek moe, ka zaehaih to na khen ai boeh.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Ka sakpazaehaih loe pasah thungah catui ka daeng boeh moe, ka zaehaih nang kraeng pae hmoek boeh.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Tanim thaih mae loe anghmat boeh moe, lungsong doeh a ohhaih ahmuen hoiah angthuih ving boeh.
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
Tuinawk mah thlung to maawtsak moe, tui tha mah long to takhawh baktih toengah, kami oephaih to nam rosak.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Kami to na pazawk poe, anih loe anghmat ving boeh; anih ih mikhmai to nam khraisak moe, kalah bangah na patoeh ving.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
A capanawk mah pakoehhaih hnu o cadoeh, anih mah panoek ai boeh; nihcae atlim ah krah o cadoeh, anih mah panoek pae ai boeh.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Toe anih ih ngan to naa ueloe, a hinghaih palungsae tih, tiah a naa.
