Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Mi sjæl er leid av livet mitt, eg gjev mi klaga lause taumar, vil tala i min såre hugverk.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Til Gud eg segjer: «Døm meg ikkje; seg kvifor du imot meg strider!
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Finn du det godt å gjera vald, og øyda upp ditt eige verk, men lysa yver gudlaust råd?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Er auga ditt av kjøt og blod? Ser du som menneskje plar sjå?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Er dine dagar mennesk-dagar? Er dine år lik mannsens år?
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
Med di mitt brot du leitar upp, og granskar etter syndi mi,
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
endå du veit eg er uskuldig, og ingen bergar or di hand.
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Di hand hev skapt og dana meg fullt ut, og no vil du meg tyna?
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Hugs på, du forma meg som leir; no gjer du atter meg til mold!
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Som mjølk du let meg renna ut og let meg stivna liksom ost;
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Du klædde meg med hud og kjøt, fleitta bein og senar saman.
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Du gav meg både liv og miskunn, og verna um mitt andedrag.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Men dette du i hjarta gøymde, eg veit det var i din tanke;
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Du vakta på meg um eg synda; du gav meg ikkje til mitt brot;
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
um eg var skuldig, usæl eg! Um skuldfri, tord’ eg ei meg briska, av skjemsla mett, med naud for augom;
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
For då du jaga meg som løva og let meg atter under sjå,
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
du førde nye vitne mot meg og harmast endå meir på meg og sende mot meg her på her.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Kvi drog du meg or morsliv fram? Kvi fekk eg ikkje usedd døy,
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
lik ein som aldri til hev vore, og vart i grav frå morsliv lagt?
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Er ikkje mine dagar få? Haldt upp! Slepp meg, so eg litt glad kann verta,
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
fyrr eg gjeng burt, og kjem’kje att, til myrkre land med daudeskugge,
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
eit land so myrkt som svarte natti, med daudeskugge og vanskipnad, der dagsljoset er som myrke natt!»»
