Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Tædet animam meam vitæ meæ, dimittam adversum me eloquium meum, loquar in amaritudine animæ meæ.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Dicam Deo: Noli me condemnare: indica mihi cur me ita iudices.
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Numquid bonum tibi videtur, si calumnieris me, et opprimas me opus manuum tuarum, et consilium impiorum adiuves?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Numquid oculi carnei tibi sunt: aut sicut videt homo, et tu videbis?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Numquid sicut dies hominis dies tui, et anni tui sicut humana sunt tempora,
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
Ut quæras iniquitatem meam, et peccatum meum scruteris?
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
Et scias quia nihil impium fecerim, cum sit nemo qui de manu tua possit eruere.
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Manus tuæ fecerunt me, et plasmaverunt me totum in circuitu: et sic repente præcipitas me?
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Memento quæso quod sicut lutum feceris me, et in pulverem reduces me.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Nonne sicut lac mulsisti me, et sicut caseum me coagulasti?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Pelle et carnibus vestisti me: ossibus et nervis compegisti me.
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Vitam et misericordiam tribuisti mihi, et visitatio tua custodivit spiritum meum.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Licet hæc celes in corde tuo, tamen scio quia universorum memineris.
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Si peccavi, et ad horam pepercisti mihi: cur ab iniquitate mea mundum me esse non pateris?
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Et si impius fuero, væ mihi est: et si iustus, non levabo caput, saturatus afflictione et miseria.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
Et propter superbiam quasi leænam capies me, reversusque mirabiliter me crucias.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Instauras testes tuos contra me, et multiplicas iram tuam adversum me, et pœnæ militant in me.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Quare de vulva eduxisti me? qui utinam consumptus essem ne oculus me videret.
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Fuissem quasi non essem, de utero translatus ad tumulum.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Numquid non paucitas dierum meorum finietur brevi? dimitte ergo me, ut plangam paululum dolorem meum:
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
Antequam vadam et non revertar, ad terram tenebrosam, et opertam mortis caligine:
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
Terram miseriæ et tenebrarum, ubi umbra mortis, et nullus ordo, sed sempiternus horror inhabitat.
