Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
My soul doth loathe my life, —I let loose my complaint, I speak, in the bitterness of my soul.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
I say unto GOD, Do not hold me guilty, Let me know, on what account thou contendest with me!
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Is it seemly in thee, that thou shouldst oppress? that thou shouldst despise the labour of thine own hand, when, upon the counsel of the lawless, thou hast shone?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Eyes of flesh, hast thou? or, as a mortal seeth, seest thou?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
As the days of a mortal, are thy days? or, thy years, as the days of a man?
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
That thou shouldst seek for mine iniquity, and, for my sin, shouldst make search:
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
Though it is, within thine own knowledge, that I would not be lawless, and, none, out of thy hand, can deliver?
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Thine own hands, shaped me, and made me, all in unison round about, and yet thou hast confounded me.
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Remember, I pray thee, that, as clay, thou didst make me, and, unto dust, thou wilt cause me to return.
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Didst thou not, like milk, pour me forth? and, as cheese, curdle me?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
With skin and flesh, clothe me? and, with bones and sinews, interweave me?
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
Life and lovingkindness, thou didst bestow upon me, —and, thy watchful care, preserved my breath.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Yet, these things, thou didst hide in thy heart, I know that, this, hath been with thee!
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
If I have sinned, then couldst thou watch me, and, from mine iniquity, thou wouldst not acquit me:
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
If I have been lawless, alas for me! Or, if I am righteous, I will not lift up my head, Surfeited with shame, look thou then on my humiliation.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
When it is lifted up, like a howling lion, thou dost hunt me, Then again thou dost shew thyself marvellous against me.
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
Thou renewest thy witnesses before me, and dost increase thy vexation with me, Relays—yea an army, is with me.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Wherefore then, from the womb, didst thou bring me forth? I might have breathed my last, and, no eye, have seen me.
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
As though I had not been, should I have become, —from the womb to the grave, might I have been borne.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Are not my days, few?—then forbear, and set me aside, that I may brighten up for a little;
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
Before I go, and not return, unto a land of darkness and death-shade:
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
A land of obscurity, like thick darkness, of death-shade and disorder, and which shineth like thick darkness.
