Jób 10
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
Min Sjæl kedes ved mit Liv; jeg vil løslade min Klage i mig, jeg vil tale i min Sjæls Bitterhed.
2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
Jeg vil sige til Gud: Døm mig ikke skyldig, lad mig vide, hvorover du trætter med mig!
3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
Mon det synes dig godt, at du gør Vold, at du forkaster dine Hænders Værk og lyser over de ugudeliges Raad?
4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
Mon dine Øjne ere som Kødets? eller ser du, som et Menneske ser?
5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
Ere dine Dage som et Menneskes Dage, ere dine Aar som en Mands Dage,
6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
saa at du skulde spørge efter min Misgerning og søge efter min Synd,
7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
da du dog ved, at jeg er skyldfri, og der er ingen, som kan redde af din Haand?
8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
Dine Hænder have skabt og dannet mig hel og holden; og nu vil du opsluge mig!
9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
Kære, kom i Hu, at du dannede mig som Ler, og nu vil du gøre mig til Støv igen!
10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
Har du ej udgydt mig som Mælk og ladet mig løbe sammen som Ost?
11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
Du har klædet mig med Hud og Kød, og sammenføjet mig med Ben og Sener?
12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
du har skænket mig Liv og Miskundhed, og din Omhu har bevaret min Aand.
13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
Men disse Ting havde du skjult i dit Hjerte: Jeg ved, at dette var besluttet hos dig:
14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
Dersom jeg syndede, saa vilde du vare paa mig og vilde ikke kende mig fri for min Misgerning.
15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
Havde jeg været skyldig, da ve mig! og var jeg retfærdig, da turde jeg dog ikke opløfte mit Hoved; jeg er mæt af Forsmædelse og har set nok af min Elendighed.
16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
Og hævede mit Hoved sig, da vilde du jage mig som en Løve, og du vilde komme igen og handle underligt imod mig;
17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
du vilde føre nye Vidner imod mig og lade din Fortørnelse tage til imod mig; der vilde komme nye Skarer, ja, en Hær imod mig.
18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
Men hvorfor udførte du mig af Moders Liv? jeg havde opgivet Aanden, og intet Øje havde set mig!
19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
Jeg skulde have været, som om jeg ikke havde været til, været ført til Graven fra Moders Liv.
20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
Ere mine Dage ikke faa? hold dog op! lad af fra mig, at jeg maa vederkvæge mig lidt,
21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
før jeg gaar bort og kommer ikke tilbage, hen til Mørkheds og Dødens Skygges Land,
22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.
et skummelt Land som Mørke — Dødens Skygge og ingen Orden — hvor selve Lyset er Mørke.
