Židům 6
1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,
So let us get beyond the teaching of the elementary doctrines of Christ, and let us be borne along toward what is mature. Let us not be continually laying again a foundation of repentance from dead works, faith in God,
of the teaching regarding ablutions and the laying on of hands, of the resurrection of the dead, and of eternal judgment. (aiōnios g166)
3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.
And this we will do, if God permit.
4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,
For in the case of those who have been once for all enlightened and have tasted of the heavenly gift, and become partakers of the Holy Spirit,
and tasted the good word of God, and the powers of the Future Age, (aiōn g165)
6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.
and then fallen away, it is impossible to renew them again unto repentance. For they repeatedly crucify to themselves the Son of God afresh, and expose him to an open shame.
7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.
For land that has drunk the showers that now and again fall upon it, and produced vegetation useful for those for whom it was tilled, receives a blessing from God;
8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.
but if it produces thorns and thistles, it is considered worthless, and is in danger of being cursed, and its end will be to be burned.
9 My pak, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.
But though we thus speak, we are persuaded better things of you, beloved, and things that accompany salvation.
10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.
For God is not unjust; he will not forget your work and the love you showed for his cause, in sending help to your fellow Christians, as you are still doing.
11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost k nabytí plné jistoty naděje,
but I am longing that each of you continue to show the same diligence to realize the fulness of your hope, even to the end.
12 Tak abyste nebyli líní, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.
Then do not become slack, but be imitators of those who through faith and patience are inheriting the promises.
13 Abrahamovi zajisté zaslíbení čině Bůh, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,
For when God make the promise to Abraham, since he could swear by none greater, he swore by himself, saying.
14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.
Surely I will bless you, and bless you; I will increase you, and increase you.
15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.
And so by patiently waiting, Abraham obtained the promise.
16 Lidé zajisté skrze většího, nežli jsou sami, přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.
I am referring to the oath because men swear by what is greater than themselves, and in every dispute of theirs the oath is final for confirmation.
17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení svých neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,
On which principle God, wishing to show more convincingly to the heirs of the promise the immutability of his purpose, mediated with an oath;
18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal), měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.
that by means of two immutable things - his promise and his oath - in which it is impossible for God to break faith, we refugees may have strong encouragement to grasp the hope set before us.
19 Kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,
This hope we have as an anchor of the soul, secure and strong, and passing into the sanctuary which is beyond the veil;
