1 Mojžišova 8

1 Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všecky živočichy a všecka hovada, kteráž byla s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.

A Bog se opomenu Noja i svijeh zvijeri i sve stoke što bjehu s njim u kovèegu; i posla Bog vjetar na zemlju da uzbije vodu.

2 A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.

I zatvoriše se izvori bezdanu i ustave nebeske, i dažd s neba prestade.

3 I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,

I stade voda opadati na zemlji, i jednako opadaše poslije sto i pedeset dana;

4 Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.

Te se ustavi kovèeg sedmoga mjeseca dana sedamnaestoga na planini Araratu.

5 Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního dne téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.

I voda opadaše sve veæma do desetoga mjeseca; i prvoga dana desetoga mjeseca pokazaše se vrhovi od brda.

6 I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,

A poslije èetrdeset dana otvori Noje prozor na kovèegu, koji bješe naèinio;

7 Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.

I ispusti gavrana, koji jednako odlijetaše i dolijetaše dokle ne presahnu voda na zemlji.

8 Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.

Pa pusti i golubicu da bi vidio je li opala voda sa zemlje.

9 Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.

A golubica ne našavši gdje bi stala nogom svojom vrati se k njemu u kovèeg, jer još bješe voda po svoj zemlji; i Noje pruživši ruku uhvati je i uze k sebi u kovèeg.

10 A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.

I poèeka još sedam dana, pa opet ispusti golubicu iz kovèega.

11 I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.

I pred veèe vrati se k njemu golubica, i gle, u kljunu joj list maslinov, koji bješe otkinula; tako pozna Noje da je opala voda sa zemlje.

12 I čekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.

Ali poèeka još sedam dana, pa opet ispusti golubicu, a ona mu se više ne vrati.

13 I stalo se šestistého prvního léta, v první den měsíce prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.

Šest stotina prve godine vijeka Nojeva prvi dan prvoga mjeseca usahnu voda na zemlji; i Noje otkri krov na kovèegu, i ugleda zemlju suhu.

14 Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.

A drugoga mjeseca dvadeset sedmoga dana bješe sva zemlja suha.

15 I mluvil Bůh k Noé, řka:

Tada reèe Bog Noju govoreæi:

16 Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.

Izidi iz kovèega ti i žena tvoja i sinovi tvoji i žene sinova tvojih s tobom;

17 Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.

Sve zvijeri što su s tobom od svakoga tijela, ptice i stoku i što god gamiže po zemlji, izvedi sa sobom, neka se raziðu po zemlji, i neka se plode i množe na zemlji.

18 I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;

I izide Noje i sinovi njegovi i žena njegova i žene sinova njegovijeh s njim.

19 Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.

Sve zvijeri, sve sitne životinje, sve ptice i sve što se mièe po zemlji po svojim vrstama izidoše iz kovèega.

20 Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.

I naèini Noje žrtvenik Gospodu, i uze od svake èiste stoke i od svijeh ptica èistijeh, i prinese na žrtveniku žrtve paljenice.

21 I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.

I Gospod omirisa miris ugodni, i reèe u srcu svojem: neæu više kleti zemlje s ljudi, što je misao srca èovjeèijega zla od malena; niti æu više ubijati svega što živi, kao što uèinih.

22 Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

Otsele dokle bude zemlje, neæe nestajati sjetve ni žetve, studeni ni vruæine, ljeta ni zime, dana ni noæi.

A Dove is Sent Forth from the Ark