Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Words of a preacher, son of David, king in Jerusalem:
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, said the Preacher, Vanity of vanities: the whole [is] vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What advantage [is] to man by all his labour that he laboureth at under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
A generation is going, and a generation is coming, and the earth to the age is standing.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
Also, the sun hath risen, and the sun hath gone in, and unto its place panting it is rising there.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
Going unto the south, and turning round unto the north, turning round, turning round, the wind is going, and by its circuits the wind hath returned.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the streams are going unto the sea, and the sea is not full; unto a place whither the streams are going, thither they are turning back to go.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All these things are wearying; a man is not able to speak, the eye is not satisfied by seeing, nor filled is the ear from hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
What [is] that which hath been? it [is] that which is, and what [is] that which hath been done? it [is] that which is done, and there is not an entirely new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
There is a thing of which [one] saith: 'See this, it [is] new!' already it hath been in the ages that were before us!
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is not a remembrance of former [generations]; and also of the latter that are, there is no remembrance of them with those that are at the last.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I, a preacher, have been king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I have given my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that hath been done under the heavens. It [is] a sad travail God hath given to the sons of man to be humbled by it.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that have been done under the sun, and lo, the whole [is] vanity and vexation of spirit!
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
A crooked thing [one] is not able to make straight, and a lacking thing is not able to be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I — I spake with my heart, saying, 'I, lo, I have magnified and added wisdom above every one who hath been before me at Jerusalem, and my heart hath seen abundantly wisdom and knowledge.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I give my heart to know wisdom, and to know madness and folly: I have known that even this [is] vexation of spirit;
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
for, in abundance of wisdom [is] abundance of sadness, and he who addeth knowledge addeth pain.'
