Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of Kohelet, the son of David, king in Jerusalem:
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
“Vanity of vanities,” says Kohelet; “Vanity of vanities, all is vanity.”
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What does man gain from all his labor in which he labors under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
One generation goes, and another generation comes; but the earth remains forever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun also rises, and the sun goes down, and hurries to its place where it rises.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goes toward the south, and turns around to the north. It turns around continually as it goes, and the wind returns again to its courses.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea, yet the sea is not full. To the place where the rivers flow, there they flow again.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All things are full of weariness beyond uttering. The eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
That which has been is that which shall be, and that which has been done is that which shall be done; and there is no new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there a thing of which it may be said, “Behold, this is new”? It has been long ago, in the ages which were before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is no memory of the former; neither shall there be any memory of the latter that are to come, among those that shall come after.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I, Kohelet, was king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
I applied my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that is done under the sky. It is a heavy burden that God has given to the sons of men to be afflicted with.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that are done under the sun; and behold, all is vanity and a chasing after wind.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
That which is crooked can’t be made straight; and that which is lacking can’t be counted.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I said to myself, “Behold, I have obtained for myself great wisdom above all who were before me in Jerusalem. Yes, my heart has had great experience of wisdom and knowledge.”
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
I applied my heart to know wisdom, and to know madness and folly. I perceived that this also was a chasing after wind.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom is much grief; and he who increases knowledge increases sorrow.
