Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of the preacher, the son of David, king of Jerusalem.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, saith the preacher, vanity of vanities; all [is] vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What profit hath a man of all his labor, which he taketh under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
[One] generation passeth away, and [another] generation cometh: but the earth abideth for ever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun also riseth, and the sun goeth down, and hasteth to his place where he arose.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goeth towards the south, and turneth about to the north; it whirleth about continually, and the wind returneth again according to its circuits.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea; yet the sea [is] not full; to the place from whence the rivers come, thither they return again.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All things [are] full of labor; man cannot utter [it]: the eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
The thing that hath been, it [is that] which shall be; and that which is done [is] that which shall be done: and [there is] no new [thing] under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there [any] thing of which it may be said, See, this [is] new? it hath been already of old time, which was before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
[There is] no remembrance of former [things]; neither shall there be [any] remembrance of [things] that are to come with [those] that shall come after.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I the preacher was king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I gave my heart to seek and search out by wisdom concerning all [things] that are done under heaven: this grievous labor hath God given to the sons of man to be exercised with it.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that are done under the sun; and behold, all [is] vanity and vexation of spirit.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
[That which is] crooked cannot be made straight: and that which is wanting cannot be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I communed with my own heart, saying, Lo, I have come to great estate, and have gained more wisdom than all [they] that have been before me in Jerusalem: and my heart had great experience of wisdom and knowledge.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I gave my heart to know wisdom, and to know madness and folly: I perceived that this also is vexation of spirit.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom [is] much grief: and he that increaseth knowledge increaseth sorrow.
