Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of the Preacher, the son of David, king in Jerusalem.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, says the Preacher, vanity of vanities, all is vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What profit has man from all his labor in which he labors under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
One generation goes, and another generation comes, but the earth abides forever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun also arises, and the sun goes down and hastens to its place where it arises.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goes toward the south, and turns around to the north. It turns around continually in its course, and the wind returns again to its circuits.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea, yet the sea is not full. To the place from where the rivers come, there they go again.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All things are full of weariness, man cannot utter it. The eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
That which has been is that which shall be, and that which has been done is that which shall be done. And there is no new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there a thing of which it may be said, See, this is new? It has been long ago, in the ages which were before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is no remembrance of the former things, nor shall there be any remembrance of the latter that are to come, among those who shall come after.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I the Preacher was king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I applied my heart to seek and to search out by wisdom concerning all that is done under heaven. It is a great tribulation that God has given to the sons of men to be exercised therewith.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that are done under the sun, and, behold, all is vanity and a striving after wind.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
That which is crooked cannot be made straight, and that which is wanting cannot be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I communed with my own heart, saying, Lo, I have gotten for me great wisdom above all who were before me in Jerusalem. Yea, my heart has had great experience of wisdom and knowledge.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I applied my heart to know wisdom, and to know madness and folly. I perceived that this also was a striving after wind.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom is much grief, and he who increases knowledge increases sorrow.
