Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
Речи проповедника, сина Давидовог цара у Јерусалиму.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Таштина над таштинама, вели проповедник, таштина над таштинама, све је таштина.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
Каква је корист човеку од свега труда његовог, којим се труди под сунцем?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
Нараштај један одлази и други долази, а земља стоји увек.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
Сунце излази и залази, и опет хити на место своје одакле излази.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
Ветар иде на југ и обрће се, и у обртању свом враћа се.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
Све реке теку у море, и море се не препуња; одакле теку реке, онамо се враћају да опет теку.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
Све је мучно, да човек не може исказати; око се не може нагледати, нити се ухо може наслушати.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
Шта је било то ће бити, шта се чинило то ће се чинити, и нема ништа ново под сунцем.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Има ли шта за шта би ко рекао: Види, то је ново? Већ је било за векова који су били пре нас.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
Не помиње се шта је пре било; ни оно што ће после бити неће се помињати у оних који ће после настати.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
Ја проповедник бејах цар над Израиљем у Јерусалиму.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
И управих срце своје да тражим и разберем мудрошћу све што бива под небом; тај мучни посао даде Бог синовима људским да се муче око њега.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
Видех све што бива под сунцем, и гле, све је таштина и мука духу.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
Шта је криво не може се исправити, и недостаци не могу се избројати.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
Ја рекох у срцу свом говорећи: Ево, ја постах велик, и претекох мудрошћу све који бише пре мене у Јерусалиму, и срце моје виде много мудрости и знања.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
И управих срце своје да познам мудрост и да познам безумље и лудост; па дознах да је и то мука духу.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
Јер где је много мудрости, много је бриге, и ко умножава знање умножава муку.
