Kazatel 1
1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
The words of the Preacher, the son of David, king in Jerusalem.
2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
Vanity of vanities, says the Preacher, vanity of vanities; all is vanity.
3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
What profit has a man of all his labor which he takes under the sun?
4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
One generation passes away, and another generation comes: but the earth stays for ever.
5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
The sun also rises, and the sun goes down, and hastens to his place where he arose.
6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
The wind goes toward the south, and turns about to the north; it whirls about continually, and the wind returns again according to his circuits.
7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
All the rivers run into the sea; yet the sea is not full; to the place from where the rivers come, thither they return again.
8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
All things are full of labor; man cannot utter it: the eye is not satisfied with seeing, nor the ear filled with hearing.
9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
The thing that has been, it is that which shall be; and that which is done is that which shall be done: and there is no new thing under the sun.
10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
Is there any thing whereof it may be said, See, this is new? it has been already of old time, which was before us.
11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
There is no remembrance of former things; neither shall there be any remembrance of things that are to come with those that shall come after.
12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
I the Preacher was king over Israel in Jerusalem.
13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
And I gave my heart to seek and search out by wisdom concerning all things that are done under heaven: this sore travail has God given to the sons of man to be exercised therewith.
14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
I have seen all the works that are done under the sun; and, behold, all is vanity and vexation of spirit.
15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
That which is crooked cannot be made straight: and that which is wanting cannot be numbered.
16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
I communed with my own heart, saying, See, I am come to great estate, and have gotten more wisdom than all they that have been before me in Jerusalem: yes, my heart had great experience of wisdom and knowledge.
17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
And I gave my heart to know wisdom, and to know madness and folly: I perceived that this also is vexation of spirit.
18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
For in much wisdom is much grief: and he that increases knowledge increases sorrow.
