2 Samuelova 14
1 Srozuměv pak Joáb syn Sarvie, že by naklonilo se srdce královo k Absolonovi,
Kad nu Joabs, Cerujas dēls, manīja, ka ķēniņa sirds pēc Absaloma ilgojās,
2 Poslav do Tekoa, a povolav odtud ženy moudré, řekl jí: Medle, udělej se, jako bys zámutek měla, a oblec se, prosím, v roucho smutku, a nepomazuj se olejem, ale buď jako žena již za mnoho dní zámutek mající nad mrtvým.
Tad Joabs sūtīja uz Tekou un dabūja no turienes gudru sievu un uz to sacīja: liecies jel žēlojoties un apvelc sēru drēbes un nesvaidies ar eļļu un turies kā sieva, kas sen dienas sērojās par mironi.
3 I půjdeš k králi a mluviti mu budeš vedlé řeči této. A naučil ji Joáb, co by měla mluviti.
Un ej pie ķēniņa un runā uz to tā un tā. Un Joabs lika tos vārdus viņas mutē.
4 Protož mluvila žena ta Tekoitská králi, padši na tvář svou k zemi, a poklonu učinivši, řekla: Spomoz, ó králi.
Un tā Tekoiešu sieva sacīja uz ķēniņu, uz savu vaigu pie zemes mezdamās un klanīdamās: palīdzi, ķēniņ!
5 I řekl jí král: Což jest tobě? Odpověděla ona: Zajisté žena vdova jsem, a umřel mi muž můj.
Un ķēniņš uz to sacīja: kas tev kait? Un viņa sacīja: kait gan, esmu atraitne un mans vīrs miris.
6 Měla pak služebnice tvá dva syny, kteříž svadili se spolu na poli, a když nebyl, kdo by je rozvadil, udeřil jeden druhého a zabil ho.
Un tad vēl tavai kalponei bija divi dēli, tie abi bārās laukā un tiem nebija starpnieka, tad viens sita otru un to nokāva.
7 Aj, teď povstala všecka rodina proti služebnici tvé, a řekli: Vydej toho, jenž zabil bratra svého, ať ho zabijeme za život bratra jeho, kteréhož zamordoval, nýbrž zahubíme i dědice. A tak uhasí jiskru mou, kteráž pozůstala, aby nezanechali muži mému jména a ostatku na zemi.
Un redzi, visi radi cēlās pret tavu kalponi un saka: dod šurp to, kas savu brāli nokāvis, lai mēs viņu nokaujam par tā brāļa dzīvību, ko viņš nokāvis, un izdeldam arī šo mantinieku. Tā tie grib izdzēst manu dzirkstelīti, kas atlikusi, un neatstāt manam vīram ne vārda, ne pēcnākamais virs zemes.
8 Tedy řekl král ženě: Navrať se do domu svého, a jáť poručím o tobě.
Tad ķēniņš uz to sievu sacīja: ej mājās, gan es tevis pēc pavēlēšu.
9 I odpověděla žena Tekoitská králi: Nechť jest, pane můj králi, na mne ta nepravost, a na dům otce mého, král pak a stolice jeho ať jest bez viny.
Un tā Tekoiešu sieva sacīja uz ķēniņu: mans kungs un ķēniņ, lai tas noziegums paliek uz manis un uz mana tēva nama, bet ķēniņš un viņa goda krēsls lai paliek nenoziedzīgs.
10 Řekl také král: Bude-li kdo mluviti co proti tobě, přiveď ho ke mně, a nedotkneť se tebe více.
Un ķēniņš sacīja: ja kas pret tevi runā, tad atved to pie manis, tad tam tevi vairs nebūs aizskart.
11 Tedy ona řekla: Rozpoměň se, prosím, králi, na Hospodina Boha svého, aby se nerozmnožili mstitelé krve k zhoubě a nezahladili syna mého. I odpověděl: Živť jest Hospodin, žeť nespadne vlas syna tvého na zemi.
Un viņa sacīja: lai jel ķēniņš piemin To Kungu, savu Dievu, ka asins atriebēji nevairo to postu, ka tie manu dēlu nenomaitā. Tad viņš sacīja: tik tiešām kā Tas Kungs dzīvs, neviens no tava dēla matiem nekritīs pie zemes!
12 K tomu řekla žena: Nechť promluví, prosím, služebnice tvá pánu svému králi slovo. Kterýžto odpověděl: Mluv.
Tad tā sieva sacīja: lai jel tava kalpone vienu vārdu uz savu kungu, to ķēniņu, runā. Un viņš sacīja: runā!
13 I řekla žena: Proč jsi tedy myslil podobnou věc proti lidu Božímu? Nebo mluví král řeč tuto jako ten, kterýž sebe vinného činí, poněvadž nechce zase povolati vyhnaného svého.
Un tā sieva sacīja: kāpēc tad tu tādu lietu esi nodomājis pret Dieva ļaudīm? Kad ķēniņš šo vārdu runājis, caur to viņš ir tā kā noziedzīgs, tāpēc ka ķēniņš savu atmesto neatved atpakaļ.
14 Všickniť jsme zajisté nepochybně smrtelní a jako vody, kteréž rozlity jsouce po zemi, zase sebrány býti nemohou, aniž se Bůh na něčí osobu ohlédá; ovšemť i myšlení svá vynesl, aby vyhnaného nevyháněl od sebe.
Jo mirt mums jāmirst un mēs esam kā ūdens, kas zemē izliets netop atkal sasmelts, un Dievs negrib dzīvību atņemt, bet domā uz to, ka neatmet arīdzan tādu, kas atmests.
15 Nyní pak, že jsem přišla ku pánu svému králi mluviti řeči tyto, příčina jest, že mne strašil lid. Protož řekla služebnice tvá: Budu nyní mluviti králi, snad naplní král žádost služebnice své.
Nu tad es esmu nākusi ar savu kungu, to ķēniņu, šo vārdu runāt, jo tie ļaudis mani ir izbiedējuši. Tad tava kalpone sacīja: es runāšu jel ar ķēniņu, vai ķēniņš nedarīs, ko viņa kalpone saka.
16 Neboť vyslyší král a vysvobodí služebnici svou z ruky muže, chtějícího vyhladiti mne i syna mého spolu z dědictví Božího.
Jo ķēniņš klausīs un izpestīs savu kalponi no tā vīra rokas, kas apņēmies mani un manu dēlu kopā izdeldēt no Dieva tautas.
17 Řekla také služebnice tvá: Vždyť mi bude slovo pána mého krále k odtušení; (nebo jako anděl Boží, tak jest pán můj král, když slyší dobré aneb zlé), a Hospodin Bůh tvůj bude s tebou.
Un tava kalpone domāja, lai mana kunga, tā ķēniņa, vārds man ir par iepriecināšanu, jo mans kungs, tas ķēniņš, ir kā Dieva eņģelis, klausīdamies labu un ļaunu; bet Tas Kungs, tavs Dievs, lai ir ar tevi.
18 A odpovídaje král, řekl ženě: Medle, netaj přede mnou toho, nač se já tebe vzeptám. I řekla žena: Mluv, prosím, pane můj králi.
Tad ķēniņš atbildēja un sacīja uz to sievu: neslēp man nekā, ko es tev vaicāšu. Un tā sieva sacīja: runā jel, mans kungs un ķēniņ!
19 Tedy řekl král: Není-liž Joáb jednatel všeho tohoto? I odpověděla žena a řekla: Jako jest živa duše tvá, pane můj králi, žeť se nelze uchýliti na pravo aneb na levo ode všeho toho, což mluvil pán můj král; nebo služebník tvůj Joáb, onť jest mi rozkázal, a on naučil služebnici tvou všechněm slovům těmto,
Un ķēniņš sacīja: vai Joaba roka ar tevi nav visās šinīs lietās? Tad tā sieva atbildēja un sacīja: tik tiešām kā tava dvēsele dzīva, mans kungs un ķēniņ, citādi nav ne pa labo ne pa kreiso roku ar visu to, kā mans kungs, tas ķēniņš, ir runājis; jo tavs kalps Joabs vien, tas man to ir pavēlējis un visus šos vārdus licis tavas kalpones mutē.
20 A abych tak příkladně vedla řeč tuto, způsobil to služebník tvůj Joáb. Ale pán můj moudrý jest jako anděl Boží, věda, což se koli děje na zemi.
Šīs lietas nodomu gribēdams apslēpt, tavs kalps Joabs to ir darījis. Bet mans kungs ir gudrs pēc Dieva eņģeļa gudrības, zināt visu, kas virs zemes notiek.
21 A protož řekl král Joábovi: Aj, již jsem to učinil. Jdiž tedy, přiveď mládence Absolona.
Un ķēniņš sacīja uz Joabu: redzi, es šo lietu esmu darījis. Ej tad un atved to puisi Absalomu atpakaļ.
22 I padl Joáb na tvář svou k zemi, a pokloniv se, poděkoval králi, a řekl Joáb: Dnes jest poznal služebník tvůj, že jsem nalezl milost před očima tvýma, pane můj králi, poněvadž jest král naplnil žádost služebníka svého.
Un Joabs klanījās uz savu vaigu pie zemes mezdamies un pateicās ķēniņam, un Joabs sacīja: šodien tavs kalps ir manījis, ka es žēlastību esmu atradis tavās acīs, mans kungs un ķēniņ, tāpēc ka ķēniņš sava kalpa vārdu paklausījis.
23 Tedy vstav Joáb, odšel do Gessur, a přivedl Absolona do Jeruzaléma.
Tā Joabs cēlās un gāja uz Gešuru un atveda Absalomu uz Jeruzālemi.
24 I řekl král: Nechť se navrátí do domu svého, ale tváři mé ať nevidí. A tak navrátil se Absolon do domu svého, ale tváři královské neviděl.
Un ķēniņš sacīja: lai viņš iet savā namā un nenāk priekš manām acīm. Tad Absaloms gāja savā namā un neredzēja ķēniņa vaigu.
25 Nebylo pak žádného muže tak krásného jako Absolon ve všem Izraeli, aby takovou chválu měl. Od paty nohy jeho až do vrchu hlavy jeho nebylo na něm poškvrny.
Bet tāda vīra, tik skaista un ļoti slavējama kā Absaloms, nebija pa visu Israēli; no pēdām līdz galvas galam nekādas vainas pie viņa nebija.
26 A když střihával vlasy hlavy své, (měl pak obyčej každého roku je střihati, protože jej obtěžovaly, i střihával je), tedy vážíval vlasy hlavy své, a bývalo jich dvě stě lotů váhy obecné.
Un kad viņš savu galvu apcirpa, (tas notika gadu no gada, ka viņš to apcirpa, jo mati viņam bija visai smagi, tāpēc viņš tos nocirpa), tad viņa galvas mati svēra divsimt sēķeļus pēc ķēniņa svara.
27 Zrodili se pak Absolonovi tři synové a jedna dcera, jejíž jméno bylo Támar, kteráž byla žena vzezření krásného.
Un Absalomam piedzima trīs dēli un viena meita, Tamāra vārdā, tā bija ļoti skaista sieviete.
28 I byl Absolon v Jeruzalémě dvě létě, a tváři královské neviděl.
Tā Absaloms palika Jeruzālemē divus gadus un neredzēja ķēniņa vaigu.
29 A protož poslal Absolon k Joábovi, chtěje ho poslati k králi. Kterýžto nechtěl přijíti k němu. I poslal ještě podruhé, a nechtěl přijíti.
Tāpēc Absaloms sūtīja pie Joaba, ka viņš to pie ķēniņa sūtītu, bet tas negribēja nākt pie viņa. Tad viņš sūtīja vēl otrreiz, un tas vēl negribēja nākt.
30 Tedy řekl služebníkům svým: Shlédněte dědinu Joábovu vedlé pole mého, kdežto má ječmen; jděte a spalte jej. I zapálili služebníci Absolonovi dědinu tu.
Tad viņš sacīja uz saviem kalpiem: redzi, Joaba tīrums ir pie mana klātu, un viņam tur ir mieži; ejat un iededzinājiet to ar uguni. Tad Absaloma kalpi iededzināja to tīrumu ar uguni.
31 A vstav Joáb, přišel k Absolonovi do domu jeho, a řekl jemu: Proč jsou služebníci tvoji zapálili dědinu mou?
Un Joabs cēlās un nāca Absaloma namā un uz to sacīja: kāpēc tavi kalpi manu tīrumu ar uguni ir iededzinājuši?
32 Odpověděl Absolon Joábovi: Aj, poslal jsem k tobě, řka: Přiď sem, a pošli tě k králi, abys řekl jemu: I proč jsem přišel z Gessur? Lépe mi bylo ještě tam zůstati. Protož nyní nechať uzřím tvář královu. Pakliť jest na mně nepravost, nechť mne rozkáže zabiti.
Un Absaloms sacīja uz Joabu: redzi, es pie tevis esmu sūtījis sacīdams: nāc šurp, ka es tevi pie ķēniņa sūtu un lieku sacīt, kāpēc es esmu nācis no Gešuras? Man būtu labāki, ka es vēl tur būtu. Bet nu es gribu ķēniņa vaigu redzēt, un ja vēl kāds noziegums ir pie manis, tad lai viņš mani nokauj.
33 Tedy přišel Joáb k králi a oznámil to jemu. I povolal Absolona. Kterýž přišed k králi, poklonil se na tvář svou až k zemi před ním. I políbil král Absolona.
Tad Joabs gāja pie ķēniņa un viņam to teica. Tad viņš aicināja Absalomu, un tas nāca pie ķēniņa un nometās uz savu vaigu pie zemes ķēniņa priekšā, un ķēniņš skūpstīja Absalomu.
