Pieseò 2
1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
Ja sam ruža Saronska, ljiljan u dolu.
2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
Što je ljiljan meðu trnjem, to je draga moja meðu djevojkama.
3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
Što je jabuka meðu drvetima šumskim, to je dragi moj meðu momcima; željeh hlada njezina, i sjedoh, i rod je njezin sladak grlu mojemu.
4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
Uvede me u kuæu gdje je gozba a zastava mu je ljubav k meni.
5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,
Potkrijepite me žbanovima, pridržite me jabukama, jer sam bolna od ljubavi.
6 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
Lijeva je ruka njegova meni pod glavom, a desnom me grli.
7 Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
Zaklinjem vas, kæeri Jerusalimske, srnama i košutama poljskim, ne budite ljubavi moje, ne budite je, dok joj ne bude volja.
8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
Glas dragoga mojega; evo ga, ide skaèuæi preko gora, poskakujuæi preko humova.
9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
Dragi je moj kao srna ili kao jelenèe; evo ga, stoji iza našega zida, gleda kroz prozor, viri kroz rešetku.
10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Progovori dragi moj i reèe mi: ustani, draga moja, ljepotice moja, i hodi.
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
Jer gle, zima proðe, minuše daždi, otidoše.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
Cvijeæe se vidi po zemlji, doðe vrijeme pjevanju, i glas grlièin èuje se u našoj zemlji.
13 Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Smokva je pustila zametke svoje, i loza vinova ucvala miriše. Ustani, draga moja, ljepotice moja, i hodi.
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
Golubice moja u rasjelinama kamenijem, u zaklonu vrletnom! daj da vidim lice tvoje, daj da èujem glas tvoj; jer je glas tvoj sladak i lice tvoje krasno.
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.
Pohvatajte nam lisice, male lisice, što kvare vinograde, jer naši vinogradi cvatu.
16 Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
Moj je dragi moj, i ja sam njegova, on pase meðu ljiljanima.
17 Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
Dok zahladi dan i sjenke otidu, vrati se, budi kao srna, dragi moj, ili kao jelenèe po gorama razdijeljenijem.
