Pieseò 2
1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách.
- Ja sam cvijet šaronski, ljiljan u dolu.
2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.
- Što je ljiljan među trnjem, to je prijateljica moja među djevojkama.
3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.
- Što je jabuka među šumskim stablima, to je dragi moj među mladićima; bila sam željna hlada njezina i sjedoh, plodovi njeni slatki su grlu mome.
4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně.
Uveo me u odaje vina i pokrio me zastavom ljubavi.
5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, nebo umdlévám milostí,
Okrijepite me kolačima, osvježite jabukama, jer sam bolna od ljubavi.
6 Levice jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne.
Njegova mi je lijeva ruka pod glavom, a desnom me grli.
7 Zavazujiť vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl.
- Kćeri jeruzalemske, zaklinjem vas srnama i košutama poljskim, ne budite, ne budite ljubav moju dok sama ne bude htjela!
8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích.
Glas dragoga moga! Evo ga, dolazi, prelijeće brda, preskakuje brežuljke.
9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži.
Dragi je moj kao srna, on je kao jelenče. Evo ga za našim zidom, gleda kroz prozore, zaviruje kroz rešetke.
10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Dragi moj podiže glas i govori mi: “Ustani, dragano moja, ljepoto moja, i dođi,
11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla.
jer evo, zima je već minula, kiša je prošla i nestala.
12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší.
Cvijeće se po zemlji ukazuje, vrijeme pjevanja dođe i glas se grličin čuje u našem kraju.
13 Fík vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď.
Smokva je izbacila prve plodove, vinograd, u cvatu, miriše. Ustani, dragano moja, ljepoto moja i dođi.
14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý.
Golubice moja, u spiljama kamenim, u skrovištima vrletnim, daj da ti vidim lice i da ti čujem glas, jer glas je tvoj ugodan i lice je tvoje krasno.”
15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete.
Pohvatajte lisice, male lisice što oštećuju vinograde, naše vinograde u cvatu.
16 Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium.
Dragi moj pripada meni, a ja njemu, on pase među ljiljanima.
17 Ažby zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
Prije nego dan izdahne i sjene se spuste, vrati se, dragi moj: budi lagan kao srna, kao lane na gori Beteru.
