Žalmy 90
1 Modlitba Mojžíše, muže Božího. Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu.
Molitev Mojzesova, moža Božjega: O Gospod, ti si nam bil prebivališče od roda do roda,
2 Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.
Ko niso bile še rojene gore, in nisi bil naredil zemlje in vesoljnega sveta, dà od vekomaj do vekomaj Bog si tí mogočni.
3 Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.
Pripraviš človeka tako daleč, da je potrt, govoreč: "Povrnite se, sinovi človeški!"
4 Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.
Ker če tisoč lét preide, v tvojih očéh so, kakor včerajšnji dan, in straža nočna.
5 Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.
S povodnjo jih pokončaš, spanje so, zjutraj so kakor seno, ki mine.
6 Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.
Zjutraj, ko se je razcvelo, mine; pokosi in posuši se zvečer.
7 Ale my hyneme od hněvu tvého, a prchlivostí tvou jsme zděšeni.
Ker ginemo od jeze tvoje, in srd tvoj nas plaši:
8 Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo oblíčeje svého.
Pred oči si staviš krivice naše, skrivnosti naše v luč svojega obličja.
9 Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.
Ker vsi dnevi naši ginejo v srdu tvojem; leta naša nam tekó misli enaka.
10 Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.
V samih dnevih lét naših je sedemdeset let; ali (ako smo prav krepki) osemdeset let; celo kar je v njih najboljše, polno je truda in težav; ko to hitro mine, odletimo.
11 Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?
Kdo spozna jeze tvoje moč, ali srdú tvojega po strahu tvojem?
12 Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.
Šteti nas úči naše dni tako, da dobimo srce modro.
13 Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými.
Vrni se, Gospod! Doklej! in kesaj se zavoljo hlapcev svojih.
14 Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše.
Nasiti nas vsako jutro z milostjo svojo, da pojemo in se radujemo vse svoje dni.
15 Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého.
Razveséli nas, kakor si nas ponižaval mnogo dnî; mnogo let smo izkušali húdo.
16 Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich.
Očitno bodi hlapcem tvojim delo tvoje, in lepota tvoja med njih sinovi.
17 Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.
Na strani nam bodi prijetnost Gospoda, Boga našega, in delo naših rok podpiraj v nas; sámo delo, pravim, naših rok podpiraj.
