Žalmy 77

1 Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm. Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

Til sangmesteren, for Jedutun; av Asaf; en salme. Min røst er til Gud, og jeg vil rope; min røst er til Gud, og han vil vende øret til mig.

2 V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

På min nøds dag søker jeg Herren; min hånd er utrakt om natten og blir ikke trett, min sjel vil ikke la sig trøste.

3 Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. (Sélah)

Jeg vil komme Gud i hu og sukke; jeg vil gruble, og min ånd vansmekter. (Sela)

4 Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

Du holder mine øine oppe i nattevaktene; jeg er urolig og taler ikke.

5 I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

Jeg tenker på fordums dager, på de lengst fremfarne år.

6 Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

Jeg vil komme i hu mitt strengespill om natten, i mitt hjerte vil jeg gruble, og min ånd ransaker.

7 Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

Vil da Herren forkaste i all evighet, og vil han ikke mere bli ved å vise nåde?

8 Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

Er det for all tid ute med hans miskunnhet? er hans løfte blitt til intet slekt efter slekt?

9 Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? (Sélah)

Har Gud glemt å være nådig? Har han i vrede tillukket sin barmhjertighet? (Sela)

10 I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

Jeg sier: Dette er min plage, det er år fra den Høiestes høire hånd.

11 Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

Jeg vil forkynne Herrens gjerninger; for jeg vil komme dine under i hu fra fordums tid.

12 A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

Og jeg vil eftertenke alt ditt verk, og på dine store gjerninger vil jeg grunde.

13 Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

Gud! Din vei er i hellighet; hvem er en gud stor som Gud?

14 Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

Du er den Gud som gjør under; du har kunngjort din styrke blandt folkene.

15 Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. (Sélah)

Du har forløst ditt folk med velde, Jakobs og Josefs barn. (Sela)

16 Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

Vannene så dig, Gud, vannene så dig, de bevet, ja avgrunnene skalv.

17 Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

Skyene utøste vann, himlene lot sin røst høre, ja dine piler fløi hit og dit.

18 Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

Din tordens røst lød i stormhvirvelen, lyn lyste op jorderike, jorden bevet og skalv.

19 Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.

Gjennem havet gikk din vei, og dine stier gjennem store vann, og dine fotspor blev ikke kjent.

20 Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.

Du førte ditt folk som en hjord ved Moses' og Arons hånd.