Žalmy 74
1 Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?
En læresalme av Asaf. Hvorfor, Gud, har du forkastet oss for evig tid? Hvorfor ryker din vrede mot den hjord du før?
2 Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.
Kom i hu din menighet, som du vant din i fordums tid, som du gjenløste til å være din arvs stamme, Sions berg, hvor du tok bolig!
3 Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!
Opløft dine trin til de evige grushoper! Alt har fienden fordervet i helligdommen.
4 Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.
Dine motstandere har brølt midt i ditt forsamlingshus; de har satt sine egne tegn op til tegn.
5 Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.
Det var et syn som når økser løftes i tykke skogen.
6 A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.
Og nu, alt det som fantes av billedverk, det slo de sønder med øks og hammer.
7 Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.
De har satt ild på din helligdom; like til grunnen har de vanhelliget ditt navns bolig.
8 Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.
De har sagt i sitt hjerte: Vi vil ødelegge dem alle tilsammen! De har opbrent alle Guds forsamlingshus i landet.
9 Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.
Våre egne tegn ser vi ikke; det er ikke nogen profet mere, ikke nogen hos oss som vet hvor lenge det skal vare.
10 I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?
Hvor lenge, Gud, skal motstanderen håne, fienden forakte ditt navn evindelig?
11 Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?
Hvorfor drar du din hånd, din høire hånd tilbake? Ta den ut av din barm og ødelegg!
12 Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.
Gud er dog min konge fra fordums tid, han som skaper frelse på den vide jord.
13 Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.
Du er den som skilte havet med din styrke, knuste dragenes hoder på vannene.
14 Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.
Du sønderslo Leviatans hoder, du gav den til føde for ørkenens folk.
15 Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.
Du lot kilde og bekk bryte frem, du uttørket evige strømmer.
16 Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.
Dig hører dagen til, dig også natten; du har skapt himmellysene og solen.
17 Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.
Du har fastsatt alle jordens grenser; sommer og vinter - du har dannet dem.
18 Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.
Kom dette i hu: Fienden har hånet Herren, og et dårlig folk har foraktet ditt navn!
19 Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.
Overgi ikke din turteldue til den mordlystne skare, glem ikke dine elendiges skare evindelig!
20 Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.
Se til pakten! For landets mørke steder er fulle av volds boliger.
21 Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.
La ikke den undertrykte vende tilbake med skam, la den elendige og fattige love ditt navn!
22 Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.
Reis dig, Gud, før din sak, kom i hu at du blir hånet av dåren hele dagen!
23 Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.
Glem ikke dine fienders røst, dine motstanderes bulder, som stiger op all tid!
