Žalmy 73

1 Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.

Ein Psalm von Asaph. Dennoch ist Gott voll Güte gegen den Frommen,

2 Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,

Doch ich – fast wär’ ich gestrauchelt mit meinen Füßen, nichts fehlte, so wären meine Schritte ausgeglitten;

3 Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.

denn ich ereiferte mich über die Großsprecher, wenn ich sehen mußte der Gottlosen Wohlergehn.

4 Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.

Denn bis zu ihrem Tode leiden sie keine Schmerzen, und wohlgenährt ist ihr Leib;

5 V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.

Unglück trifft sie nicht wie andere Sterbliche, und sie werden nicht geplagt wie sonst die Menschen.

6 Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.

Drum ist auch Hochmut ihr Halsgeschmeide, und Gewalttat ist das Kleid, das sie umhüllt.

7 Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,

Aus strotzendem Antlitz tritt ihr Auge hervor, die Gebilde ihres Herzens wallen über.

8 Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.

Sie höhnen und reden in Bosheit (nur) von Gewalttat, führen Reden von oben herab;

9 Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.

gegen den Himmel richten sie ihren Mund, und ihre Zunge ergeht sich frei auf Erden.

10 A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,

Darum wendet das Volk sich ihnen zu und schlürft das Wasser (ihrer Lehren) in vollen Zügen;

11 Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?

sie sagen: »Wie sollte Gott es wissen, und wie sollte der Höchste Kenntnis davon haben?«

12 Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.

Seht, so treiben’s die Gottlosen, und, immer in Sicherheit lebend, häufen sie Reichtum an.

13 Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.

Ach, ganz umsonst hab’ ich rein mein Herz erhalten und in Unschuld meine Hände gewaschen;

14 Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.

ich ward ja doch vom Unglück allzeit geplagt, und alle Morgen war meine Züchtigung da.

15 Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.

Doch hätt’ ich gesagt: »Ich will auch so reden!«, so hätt’ ich treulos verleugnet deiner Söhne Geschlecht.

16 Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.

So sann ich denn nach, um dies zu begreifen, doch es war zu schwer für mein Verständnis,

17 Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.

bis ich eindrang in die Heiligtümer Gottes und achtgab auf der Gottlosen Endgeschick.

18 Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.

Fürwahr, auf schlüpfrigen Boden stellst du sie, läßt sie fallen, daß sie in Trümmer zergehn.

19 Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,

Wie werden sie doch im Nu vernichtet, weggerafft, und nehmen ein Ende mit Schrecken!

20 Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.

Wie ein Traumbild gleich nach dem Erwachen verfliegt, so läßt du, o Allherr, beim Wachwerden ihr Bild verschwinden.

21 Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,

Wenn mein Herz sich nun noch verbitterte und ich in meinem Innern empört mich fühlte,

22 Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.

so wär’ ich ein ganzer Tor und bar der Einsicht, benähme mich wie ein vernunftloses Tier gegen dich.

23 A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.

Doch nein, ich bleibe stets mit dir verbunden, du hältst mich fest bei meiner rechten Hand;

24 Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.

du leitest mich nach deinem Ratschluß und nimmst mich endlich auf in die Herrlichkeit.

25 Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.

Wen hätt’ ich sonst noch im Himmel? Und außer dir erfreut mich nichts auf Erden.

26 Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.

Mag Leib und Seele mir verschmachten, bleibt Gott doch allzeit meines Herzens Fels und mein Teil.

27 Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.

Denn gewiß: wer von dir sich lossagt, der kommt um; du vernichtest alle, die treulos von dir abfallen.

28 Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.

Mir aber ist Gottes Nähe beglückend: ich setze mein Vertrauen auf Gott den HERRN, um alle deine Werke zu verkünden.