Žalmy 64

1 Přednímu z kantorů, žalm Davidův. Slyš, ó Bože, hlas můj, když naříkám, před hrůzou nepřítele ostříhej života mého.

Dāvida dziesma. Dziedātāju vadonim. Klausi, ak Dievs, manu balsi, kad es žēlojos; pasargi manu dzīvību no ienaidnieku briesmām.

2 Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost,

Apslēp mani no ļaunu ļaužu padomiem, no ļaundarītāju trakošanas.

3 Kteříž naostřili jako meč jazyk svůj, naměřili střelu svou, řeč přehořkou.

Tie savas mēles trin kā zobenu, un uzvelk savas bultas, savus rūgtos vārdus,

4 Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí.

Šaut slepeni nenoziedzīgam; tie šauj viņam piepeši un nebīstas.

5 Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a říkají: Kdo je spatří?

Tie iedrošinājās paši ļaunā padomā, tie runā, slepeni likt valgus, un saka: kas to redzēs?

6 Vyhledávají snažně nešlechetnosti, hyneme od ran přelstivých; takť vnitřnost a srdce člověka hluboké jest.

Tie domā uz visādu blēdību, tiem gatavs ir viņu gudrais padoms, prātu un sirdi nevienam nevar izdibināt.

7 Ale jakž Bůh vystřelí na ně prudkou střelu, poraženi budou.

Bet Dievs ar bultu tos šaus piepeši, ka tiem gan sāpēs.

8 A ku pádu je přivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je viděl.

Caur savu pašu mēli tie taps apgāzti; ikkurš, kas uz tiem skatās, bēgs.

9 I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho příčinu dadí.

Un visi cilvēki bīsies un sacīs: to Dievs ir darījis, un sapratīs, ka tas ir Viņa darbs.

10 Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v něm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteříž jsou upřímého srdce.

Tas taisnais priecāsies iekš Tā Kunga, un paļausies uz Viņu, un visi sirdsskaidrie teiktin teiksies.