Žalmy 39
1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.
Til songmeisteren, til Jedutun; ein salme av David. Eg sagde: «Eg vil vakta mine vegar, so eg ikkje syndar med mi tunga; eg vil leggja taum på min munn, so lenge den ugudlege er meg for augo.»
2 Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
Eg tagna og var kurende still; eg tagde utan von um lukka, men mi liding vart rørd upp.
3 Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
Mitt hjarta brann i min barm; ved mi grunding kveiktest eld - eg tala med mi tunga.
4 Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
Herre, lat meg få vita min ende og målet på mine dagar, kva det er; lat meg vita kor snargjengd eg er!
5 Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. (Sélah)
Sjå, som ei lovebreidd hev du sett mine dagar, og mi livstid er som ingen ting for deg; berre som den tome fåfengd er kvart menneskje sett her. (Sela)
6 Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
Berre som ein skugge gjeng mannen ikring, berre til fåfengs ståkar dei; han dungar i hop og veit ikkje kven som skal sanka det inn.
7 Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
Og no, kva vonar eg, Herre? Mi von stend til deg.
8 A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
Frels meg frå alle mine misgjerningar, set meg ikkje til spott for dåren!
9 Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.
Eg er tagna og let ikkje upp min munn; for du hev gjort det.
10 Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
Tak di plåga burt frå meg! Ved slag av di hand er det ute med meg.
11 Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. (Sélah)
Tuktar du ein mann med refsing for skuld, so fortærer du hans fagerleik som motten. Berre fåfengd er kvart menneskje. (Sela)
12 Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
Høyr mi bøn, Herre, og vend øyra til mitt rop; teg ikkje til min gråt! for eg er framand hjå deg, ein gjest som alle mine feder.
13 Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.
Sjå burt frå meg, so eg kann kvikna til, fyrr eg fer herifrå og er ikkje meir!
