Žalmy 35

1 Žalm Davidův. Suď se, Hospodine, s těmi, kteříž se se mnou soudí; bojuj proti těm, kteříž proti mně bojují.

Gospode! budi suparnik suparnicima mojim; udri one koji udaraju na me.

2 Pochyť štít a pavézu, a povstaň mi ku pomoci.

Uzmi oružje i štit, i digni se meni u pomoæ.

3 Vezmi i kopí, a vyjdi vstříc těm, kteříž táhnou proti mně. Rciž duši mé: Spasení tvé jáť jsem.

Potegni koplje, i presijeci put onima koji me gone, reci duši mojoj: ja sam spasenje tvoje.

4 Nechať se zahanbí a zapýří ti, kteříž hledají duše mé; zpět ať jsou obráceni a zahanbeni ti, kteříž mi zlé obmýšlejí.

Neka se postide i posrame koji traže dušu moju; neka se odbiju natrag i postide koji mi zlo hoæe.

5 Ať jsou jako plevy před větrem, a anděl Hospodinův rozptylujž je.

Neka budu kao prah pred vjetrom, i anðeo Gospodnji neka ih progoni.

6 Cesta jejich budiž temná a plzká, a anděl Hospodinův stihej je.

Neka bude put njihov taman i klizav, i anðeo Gospodnji neka ih tjera.

7 Nebo jsou bez příčiny polékli v jámě osídlo své, bez příčiny vykopali jámu duši mé.

Jer ni za što zastriješe mrežom jamu za mene, ni za što iskopaše jamu duši mojoj.

8 Připadniž na ně setření, jehož se nenadáli, a sít jejich, kterouž ukryli, ať je uloví; s hřmotem ať do ní vpadnou.

Neka doðe na njega pogibao nenadna, i mreža koju je namjestio neka ulovi njega, neka on u nju padne na pogibao.

9 Duše má pak ať se veselí v Hospodinu, a ať raduje se v spasení jeho.

A duša æe se moja radovati o Gospodu, i veseliæe se za pomoæ njegovu.

10 A tuť všecky kosti mé řeknou: Hospodine, kdo jest podobný tobě, ješto vytrhuješ ztrápeného z moci toho, kterýž nad něj silnější jest, tolikéž chudého a nuzného od toho, kterýž ho násilně loupí?

Sve æe kosti moje reæi: Gospode! ko je kao ti, koji izbavljaš stradalca od onoga koji mu dosaðuje, i ništega i ubogoga od onoga koji ga upropašæuje?

11 Povstávají svědkové lživí, a na to, o čemž nevím, dotazují se mne.

Ustaše na me lažni svjedoci; što ne znam, za ono me pitaju.

12 Zlým za dobré mi se odplacují, duše mé zbaviti mne chtíce,

Plaæaju mi zlo za dobro, i sirotovanje duši mojoj.

13 Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil.

Ja se u bolesti njihovoj oblaèih u vreæu, muèih postom dušu svoju, i molitva se moja vraæaše u prsima mojima.

14 Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval.

Kao prijatelj, kao brat postupah; bijah sjetan i s oborenom glavom kao onaj koji za materom žali.

15 Ale oni z mého zlého radovali se, a rotili se; shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější, o čemž jsem nevěděl; utrhali mi, a nemlčeli.

A oni se raduju kad se ja spotaknem, i kupe se, kupe se na me, zadaju rane, ne znam zašto, èupaju i ne prestaju.

16 S pokrytci, posměvači, fatkáři škřipěli na mne zuby svými.

S nevaljalijem i podrugljivijem besposlièarima škrguæu na me zubima svojima.

17 Pane, dlouho-liž se dívati budeš? Vytrhni duši mou od zhouby jejich, od lvů jedinkou mou.

Gospode! hoæeš li dugo gledati? Otmi dušu moju od napadanja njihova, od ovijeh lavova jedinicu moju.

18 I budu tě oslavovati v shromáždění velikém, ve množství lidu tebe chváliti budu.

Priznavaæu te u saboru velikom, usred mnogoga naroda hvaliæu te:

19 Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima.

Da mi se ne bi svetili koji mi zlobe nepravedno, i namigivali oèima koji mrze na me ni za što.

20 Neboť nemluví ku pokoji, ale proti pokojným na zemi slova lstivá vymýšlejí.

Jer oni ne govore o miru, nego na mirne na zemlji izmišljaju lažne stvari.

21 Anobrž rozdírají proti mně ústa svá, a říkají: Hahá, hahá, jižť vidí oko naše.

Razvaljuju na me usta svoja, i govore: dobro! dobro! vidi oko naše.

22 Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdalujž se ode mne.

Vidiš, Gospode! nemoj muèati; Gospode! nemoj otstupiti od mene.

23 Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé.

Probudi se, ustani na sud moj, Bože moj i Gospode, i na parnicu moju.

24 Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou.

Sudi mi po pravdi svojoj, Gospode, Bože moj, da mi se ne svete.

25 Ať neříkají v srdci svém: Měhoděk duši naší; ať neříkají: Sehltili jsme jej.

Ne daj da govore u srcu svojem: dobro! to smo htjeli! Ne daj da govore: proždrijesmo ga.

26 Ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně.

Nek se postide i posrame svi koji se raduju zlu mojemu, nek se obuku u stid i u sram koji se razmeæu nada mnom.

27 Ti pak, kteříž mi přejí mé spravedlnosti, ať plésají, a radují se, a ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin, kterýž přeje pokoje služebníku svému.

Neka se raduju i vesele koji mi žele pravdu, i govore jednako: velik Gospod, koji želi mira sluzi svojemu!

28 I můj jazyk ohlašovati bude spravedlnost tvou, a na každý den chválu tvou.

I moj æe jezik kazivati pravdu tvoju, i hvalu tebi svaki dan.