Žalmy 35
1 Žalm Davidův. Suď se, Hospodine, s těmi, kteříž se se mnou soudí; bojuj proti těm, kteříž proti mně bojují.
Av David. Herre, før mi sak mot deim som hev sak mot meg! Strid mot deim som strider mot meg!
2 Pochyť štít a pavézu, a povstaň mi ku pomoci.
Grip skjold og verja og reis deg til hjelp for meg!
3 Vezmi i kopí, a vyjdi vstříc těm, kteříž táhnou proti mně. Rciž duši mé: Spasení tvé jáť jsem.
Drag spjotet fram og steng vegen for deim som forfylgjer meg! Seg til mi sjæl: «Eg er di frelsa!»
4 Nechať se zahanbí a zapýří ti, kteříž hledají duše mé; zpět ať jsou obráceni a zahanbeni ti, kteříž mi zlé obmýšlejí.
Lat deim blygjast og skjemmast, som stend meg etter livet! Lat deim vika attende med skam, som vil meg noko vondt!
5 Ať jsou jako plevy před větrem, a anděl Hospodinův rozptylujž je.
Lat deim verta som agner for vind, og Herrens engel støyte deim burt!
6 Cesta jejich budiž temná a plzká, a anděl Hospodinův stihej je.
Lat deira veg verta myrk og hål, og Herrens engel forfylgje deim!
7 Nebo jsou bez příčiny polékli v jámě osídlo své, bez příčiny vykopali jámu duši mé.
For utan orsak hev dei løynt si grav med garn åt meg, utan orsak hev dei grave ei grav for mitt liv.
8 Připadniž na ně setření, jehož se nenadáli, a sít jejich, kterouž ukryli, ať je uloví; s hřmotem ať do ní vpadnou.
Lat tjon koma yver honom, når han ikkje veit det, og det garn han løynde fanga honom; lat honom falla i det til sitt tjon!
9 Duše má pak ať se veselí v Hospodinu, a ať raduje se v spasení jeho.
Og mi sjæl skal gleda seg i Herren, fagna seg i hans frelsa.
10 A tuť všecky kosti mé řeknou: Hospodine, kdo jest podobný tobě, ješto vytrhuješ ztrápeného z moci toho, kterýž nad něj silnější jest, tolikéž chudého a nuzného od toho, kterýž ho násilně loupí?
Alle mine bein skal segja: «Herre, kven er som du, du som friar den arme frå ein som er honom for sterk, den arme og fatige frå den som plundrar honom?»
11 Povstávají svědkové lživí, a na to, o čemž nevím, dotazují se mne.
Det stend upp mange vitne; dei spør meg um det som eg ikkje veit.
12 Zlým za dobré mi se odplacují, duše mé zbaviti mne chtíce,
Dei gjev meg vondt til løn for godt; mi sjæl er lati åleine.
13 Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil.
Men eg, eg gjekk i syrgjeklæde, då dei var sjuke; eg pinte mi sjæl med fasta, og mi bøn vende att til min barm.
14 Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval.
Eg gjekk ikring, som det skulde vore min ven, min bror; eg gjekk bøygd og svartklædd, som ein som syrgjer på mor si.
15 Ale oni z mého zlého radovali se, a rotili se; shromažďovali se proti mně i ti nejnevážnější, o čemž jsem nevěděl; utrhali mi, a nemlčeli.
Men no, då det hallar med meg, no gled dei seg og flokkar seg saman; det flokkast mot meg fantar og folk eg ikkje kjenner; dei riv sund og kviler ikkje.
16 S pokrytci, posměvači, fatkáři škřipěli na mne zuby svými.
Liksom skamløysor som driv spott for ein brødbite, so skjer dei tenner imot meg.
17 Pane, dlouho-liž se dívati budeš? Vytrhni duši mou od zhouby jejich, od lvů jedinkou mou.
Herre, kor lenge vil du sjå på? Drag mi sjæl undan deira herverk, mitt einaste frå unge løvor!
18 I budu tě oslavovati v shromáždění velikém, ve množství lidu tebe chváliti budu.
Eg vil prisa deg i ei stor samling, lova deg millom mykje folk.
19 Nechažť se nade mnou neradují ti, kteříž bezprávně ke mně se nepřátelsky mají; ti, kteříž mne nenávidí bez příčiny, ať nemhourají očima.
Lat deim som utan grunn er mine fiendar ikkje gleda seg yver meg! Lat deim som hatar meg utan orsak ikkje blinka med auga!
20 Neboť nemluví ku pokoji, ale proti pokojným na zemi slova lstivá vymýšlejí.
For dei talar ikkje fred, men tenkjer upp svikande ord mot dei stille i landet.
21 Anobrž rozdírají proti mně ústa svá, a říkají: Hahá, hahá, jižť vidí oko naše.
Og dei riv sin munn vidt upp imot meg, dei segjer: «Ha, ha! Vårt auga hev set det!»
22 Vidíš ty to, Hospodine, neodmlčujž se, Pane, nevzdalujž se ode mne.
Du ser det, Herre, teg ikkje! Herre, ver ikkje langt ifrå meg!
23 Probudiž se a prociť k soudu mému, Bože můj a Pane můj, k obhájení pře mé.
Vakna upp og vert vaken til å gjeva meg rett, min Gud og Herre, til å føra mi sak!
24 Suď mne podlé spravedlnosti své, Hospodine Bože můj, ať se neradují nade mnou.
Døm meg etter di rettferd, Herre min Gud, og lat deim ikkje gleda seg yver meg!
25 Ať neříkají v srdci svém: Měhoděk duši naší; ať neříkají: Sehltili jsme jej.
Lat deim ikkje segja i sitt hjarta: «Ha, det er vår lyst!» Lat deim ikkje segja: «Me hev gløypt honom upp!»
26 Ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně.
Lat deim skjemmast og blygjast alle saman som gled seg i mi ulukka; lat deim klæda seg i skam og skjemsla, dei som høgmodast yver meg!
27 Ti pak, kteříž mi přejí mé spravedlnosti, ať plésají, a radují se, a ať říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin, kterýž přeje pokoje služebníku svému.
Lat deim fagna seg og gleda seg, som unner meg min rett, og lat deim alltid segja: «Høglova vere Herren, som unner sin tenar at det gjeng honom godt!»
28 I můj jazyk ohlašovati bude spravedlnost tvou, a na každý den chválu tvou.
Og mi tunga skal kveda ut di rettferd, heile dagen din pris.
