Žalmy 22
1 Přednímu zpěváku k času jitřnímu, žalm Davidův. Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.
Til songmeisteren etter «Morgonraudens hind»; ein salme av David. Min Gud, min Gud, kvi hev du forlate meg? Dei ord eg skrik ut, er langt burte frå mi frelsa.
2 Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti.
Min Gud! eg ropar um dagen, og du svarar meg ikkje, og um natti, og eg fær ikkje tegja.
3 Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi.
Og du er då heilag, du som bur yver Israels lovsongar.
4 V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je.
På deg leit våre feder; dei leit på deg, og du frelste deim.
5 K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni.
Til deg ropa dei og slapp undan; på deg leit dei og vart ikkje til skammar.
6 Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec.
Men eg er ein makk og ikkje ein mann, ei spott for menneskje og vanvyrd av folk.
7 Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, říkajíce:
Alle som ser meg, spottar meg, rengjer munnen og rister på hovudet og segjer:
8 Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo.
«Legg det på Herren! han frelse honom, han berge honom, sidan han hev hugnad i honom!»
9 Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé.
Ja, du er den som drog meg fram frå morslivet, som let meg kvila trygt ved morsbrjostet.
10 Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi.
På deg er eg kasta frå morslivet, frå morsfanget er du min Gud.
11 Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka.
Ver ikkje langt burte frå meg! for trengsla er nær, for det finst ingen hjelpar.
12 Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne.
Sterke uksar ringar meg inne, Basans stutar kringset meg.
13 Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí.
Dei spilar upp sitt gap imot meg, som ei flengjande og burande løva.
14 Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých.
Eg er runnen ut som vatn, og alle mine bein skilst frå kvarandre; mitt hjarta hev vorte voks, smolte inst i mitt liv.
15 Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne.
Mi kraft er uppturka som eit krusbrot, mi tunga kleimer seg til min gom, og du legg meg ned i daudens dust.
16 Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé.
For hundar hev sanka seg um meg, ein hop av illmenne kringsett meg; dei hev gjenombora mine hender og mine føter.
17 Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi.
Eg kann telja alle mine bein; dei skodar til, dei ser på meg med lyst.
18 Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los.
Dei skifte mine klæde millom seg og kasta lut um min kjole.
19 Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému.
Men du, Herre, ver ikkje langt burte, du min styrke, skunda deg å hjelpa meg!
20 Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou.
Fria mi sjæl frå sverdet, mi einaste frå hundevald!
21 Zachovej mne od úst lva, a od rohů jednorožcových vyprosť mne.
Frels meg frå løvegap, og frå villukse-horn - du bønhøyrer meg!
22 I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, u prostřed shromáždění chváliti tě budu, řka:
Eg vil forkynna ditt namn for mine brør, midt i ålmugen vil eg lova deg.
23 Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova.
De som ottast Herren, lova honom, all Jakobs ætt, æra honom, og hav age for honom, all Israels ætt!
24 Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá jej.
For han hev ikkje vanvyrdt og ikkje stygst ved ein armings armodsdom, og ikkje løynt si åsyn for honom; men då han ropa til honom, høyrde han.
25 O tobě chvála má v shromáždění velikém, sliby své plniti budu před těmi, kteříž se bojí tebe.
Frå deg kjem min lovsong i ein stor ålmuge; eg vil avgjera mine lovnader for deira augo som ottast honom.
26 Jísti budou tiší a nasyceni budou, chváliti budou Hospodina ti, kteříž ho hledají, živo bude srdce vaše na věky.
Dei audmjuke skal eta og verta mette; dei som søkjer Herren, skal lova honom. Dykkar hjarta live til æveleg tid!
27 Rozpomenou a obrátí se k Hospodinu všecky končiny země, a skláněti se budou před ním všecky čeledi národů.
Alle endarne av jordi skal koma det i hug og venda um til Herren, og alle heidninge-ætter skal tilbeda for di åsyn.
28 Nebo Hospodinovo jest království, a onť panuje nad národy.
For riket høyrer Herren til, og han råder yver alle hedningarne.
29 Jísti budou a skláněti se před ním všickni tuční země, jemu se klaněti budou všickni sstupující do prachu, a kteříž duše své nemohou při životu zachovati.
Alle rikmenner på jordi skal eta og tilbeda; for hans åsyn skal dei bøygja kne, alle dei som stig ned i dusti, og den som ikkje kann halda si sjæl i live.
30 Símě jejich sloužiti mu bude, a přičteno bude ku Pánu v každém věku.
Etterkomarar skal tena honom; det skal verta fortalt um Herren til den komande ætt.
31 Přijdouť, a lidu, kterýž z nich vyjde, vypravovati budou spravedlnost jeho; nebo ji skutkem vykonal.
Dei skal koma og forkynna hans rettferd for det folk som vert født, at han hev gjort det.
