Žalmy 139
1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
Gospode! ti me kušaš i znaš.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Ti znaš kad sjedem i kad ustanem; ti znaš pomisli moje izdaleka;
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Kad hodim i kad se odmaram, ti si oko mene, i sve putove moje vidiš.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
Još nema rijeèi na jeziku mom, a ti, Gospode, gle, veæ sve znaš.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Sastrag i sprijed ti si me zaklonio, i stavio na me ruku svoju.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Èudno je za me znanje tvoje, visoko, ne mogu da ga dokuèim.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Kuda bih otišao od duha tvojega, i od lica tvojega kuda bih utekao?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
Da izaðem na nebo, ti si ondje. Da siðem u pakao, ondje si. (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Da se dignem na krilima od zore, i preselim se na kraj mora:
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
I ondje æe me ruka tvoja voditi, i držati me desnica tvoja.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Da reèem: da ako me mrak sakrije; ali je i noæ kao vidjelo oko mene.
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
Ni mrak neæe zamraèiti od tebe, i noæ je svijetla kao dan: mrak je kao vidjelo.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
Jer si ti stvorio što je u meni, sastavio si me u utrobi matere moje.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Hvalim te, što sam divno sazdan. Divna su djela tvoja, i duša moja to zna dobro.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Nijedna se kost moja nije sakrila od tebe, ako i jesam sazdan tajno, otkan u dubini zemaljskoj.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Zametak moj vidješe oèi tvoje, u knjizi je tvojoj sve to zapisano, i dani zabilježeni, kad ih još nije bilo nijednoga.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Kako su mi nedokuèljive pomisli tvoje, Bože! Kako im je velik broj!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Da ih brojim, više ih je nego pijeska. Kad se probudim, još sam s tobom.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Da hoæeš, Bože, ubiti bezbožnika! Krvopije, idite od mene.
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
Oni govore ružno na tebe; uzimaju ime tvoje uzalud neprijatelji tvoji.
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Zar da ne mrzim na one, koji na te mrze, Gospode, i da se ne gadim na one koji ustaju na tebe?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Punom mrzošæu mrzim na njih; neprijatelji su mi.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Okušaj me, Bože, i poznaj srce moje, ispitaj me, i poznaj pomisli moje.
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
I vidi jesam li na zlu putu, i vodi me na put vjeèni.
