< Žalmy 139 >

1 Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.
Til songmeisteren; av David; ein salme. Herre, du ransakar meg og kjenner meg.
2 Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.
Um eg sit eller stend upp, so veit du det, du skynar min tanke langan veg.
3 Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.
Mi gonga og lega røyner du ut, og alle mine vegar kjenner du grant.
4 Než ještě mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všecko víš.
For det er inkje ord på mi tunga - sjå, Herre, du kjenner det alt til fullnads.
5 Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne ruku svou.
Bak og framme held du ikring meg, og du legg di hand på meg.
6 Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké jest, nemohu k němu.
Slik kunnskap er meg for underleg, han er for høg, eg kann ikkje greida honom.
7 Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?
Kvar skal eg fara frå din ande, og kvar skal eg fly ifrå ditt andlit?
8 Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty; pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi. (Sheol h7585)
For eg upp til himmelen, so er du der, og reidde eg seng i helheimen, sjå, der er du og. (Sheol h7585)
9 Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejdalším moři:
Tek eg vengjerne til morgonroden, slo eg meg ned ved ytste havet,
10 I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá by mne popadla.
di hand vilde leida meg ogso der, og di høgre hand vilde halda meg fast.
11 Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.
Og sagde eg: «Myrker løyne meg, og ljoset verte natt ikringum meg, »
12 Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.
so vilde ikkje heller myrkret gjera noko myrkt for deg, og natti vilde vera ljos som dagen, myrkret vilde vera som ljoset.
13 Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne v životě matky mé.
For du hev skapt mine nyro, du hev verka meg i morsliv.
14 Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným skutkům tvým divím, a duše má zná je výborně.
Eg takkar deg, av di eg er laga på øgjeleg underfull vis; underfulle er dine verk, og mi sjæl veit det so vel.
15 Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen, v nejhlubších místech země.
Mine bein var ikkje dulde for deg då eg vart laga i løynd, då eg med kunst vart verka djupt i jordi.
16 Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.
Då eg var eit foster, såg dine augo meg, og i di bok vart dei alle uppskrivne, dei dagar som vart fastsette, då ikkje ein av deim var komen.
17 Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože silný, a jak jest jich nesčíslná summa!
Og kor dyre dine tankar er for meg, du Gud, kor store summarne er av deim!
18 Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.
Vil eg telja deim, so er dei fleire enn sand; eg vaknar, og endå er eg hjå deg.
19 Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by muži vražedlní odstoupili ode mne,
Gud, gjev du vilde drepa den ugudlege! og de, blodfuse menner, vik burt frå meg -
20 Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně vyvyšují nepřátely tvé.
dei som nemner deg med fulskap, brukar ditt namn til lygn - dine fiendar!
21 Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí?
Skulde eg ikkje, Herre, hata deim som hatar deg, og styggjast ved deim som stend deg imot?
22 Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely.
Med det sterkaste hatet hatar eg deim, fiendar er dei for meg.
23 Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má.
Ransaka meg, Gud, og kjenn mitt hjarta! Prøv meg og kjenn mine tankar!
24 A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou.
Og sjå um eg er på veg til pinsla, og leid meg på æveleg veg!

< Žalmy 139 >