Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Junto dos rios de Babilônia, ali nos assentamos e choramos, quando nos lembramos de Sião:

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Sobre os salgueiros que há no meio dela, penduramos as nossas harpas.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Pois lá aqueles que nos levaram cativos, nos pediam uma canção; e os que nos destruiram, que os alegrassemos, dizendo; cantai-nos uma das canções de Sião

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Como cantaremos a canção do Senhor em terra estranha?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Se eu me esquecer de ti, ó Jerusalém, esqueça-se a minha direita da sua destreza.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Se me não lembrar de ti, apegue-se-me a língua ao meu paladar; se não prefiro Jerusalém à minha maior alegria.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Lembra-te, Senhor, dos filhos de Edom no dia de Jerusalém, que diziam: Descobri-a, descobri-a até aos seus alicerces.

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Ah! filha de Babilônia, que vais ser assolada; feliz aquele que te retribuir o pago que tu nos pagaste a nós.

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Feliz aquele que pegar em teus filhos e der com eles pelas pedras.