Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Við sátum á bökkum Babylonsfljóts og minntumst Jerúsalem – og grétum.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Gígjurnar höfum við lagt til hliðar, hengt þær á greinar pílviðarins.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Hvernig eigum við að geta sungið?

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Samt heimta kúgarar okkar söng, vilja að við syngjum gleðiljóð frá Síon!

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Ef ég gleymi þér Jerúsalem, þá visni mín hægri hönd!

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Ef ég elska annað umfram Jerúsalem, þá sé mér mátulegt að missa málið og tapa röddinni.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Ó, Drottinn, gleymdu ekki orðum Edómíta, daginn þegar Babyloníumenn hernámu Jerúsalem. „Rífið allt til grunna!“æptu þeir.

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Þú Babýlon, ófreskja eyðingarinnar, þú munt sjálf verða lögð í rúst. Lengi lifi þeir sem eyða þig – þig sem eyddir okkur.

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Og heill þeim sem tekur ungbörn þín og slær þeim við stein!