Žalmy 137

1 Při řekách Babylonských tam jsme sedávali, a plakávali, rozpomínajíce se na Sion.

Baabelin virtain vierillä-siellä me istuimme ja itkimme, kun Siionia muistelimme.

2 Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své.

Pajuihin, joita siellä oli, me ripustimme kanteleemme.

3 A když se tam dotazovali nás ti, kteříž nás zajali, na slova písničky, (ješto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou:

Sillä vangitsijamme vaativat meiltä siellä lauluja ja orjuuttajamme iloa: "Veisatkaa meille Siionin virsiä".

4 Kterakž bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?

Kuinka me voisimme veisata Herran virsiä vieraalla maalla?

5 Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má.

Jos minä unhotan sinut, Jerusalem, niin unhota sinä minun oikea käteni.

6 Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.

Tarttukoon kieleni suuni lakeen, ellen minä sinua muista, ellen pidä Jerusalemia ylimpänä ilonani.

7 Rozpomeň se, Hospodine, na Idumejské, a na den Jeruzaléma, kteříž pravili: Rozbořte, rozbořte až do základů v něm.

Muista, Herra, Jerusalemin tuhopäivä, kosta se Edomin lapsille, jotka sanoivat: "Hajottakaa se, hajottakaa perustuksia myöten!"

8 Ó dcero Babylonská, zkažena býti máš. Blahoslavený ten, kdož odplatí tobě za to, což jsi nám zlého učinila.

Tytär Baabel, sinä häviön oma, autuas se, joka sinulle kostaa kaiken, minkä olet meille tehnyt!

9 Blahoslavený, kdož pochytí dítky tvé a o skálu je rozrážeti bude.

Autuas se, joka ottaa sinun pienet lapsesi ja murskaa ne kallioon!