Žalmy 132
1 Píseň stupňů. Pamětliv buď, Hospodine, na Davida i na všecka trápení jeho,
Ein song til høgtidsferderne. Herre, kom i hug for David all hans møda!
2 Jak se přísahou zavázal Hospodinu, a slib učinil Nejmocnějšímu Jákobovu, řka:
Han som svor for Herren, lova Jakobs velduge:
3 Jistě že nevejdu do stánku domu svého, a nevstoupím na postel ložce svého,
«Ikkje gjeng eg inn i mitt heimetjeld, ikkje stig eg upp på lega i mi seng,
4 Aniž dám očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati,
ikkje unner eg augo svevn, ikkje augneloki ein blund,
5 Dokudž nenajdu místa Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu.
fyrr eg finn ein stad for Herren, ein bustad for Jakobs velduge.»
6 Aj, uslyšavše o ní, že byla v kraji Efratském, našli jsme ji na polích Jaharských.
Sjå, me høyrde um henne i Efrata, so fann me henne i skogbygdi.
7 Vejdemeť již do příbytků jeho, a skláněti se budeme u podnoží noh jeho.
Lat oss ganga til hans bustad, lat oss tilbeda for hans fotskammel!
8 Povstaniž, Hospodine, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé.
Statt upp, Herre, og kom til din kvilestad, du og ditt veldes kista!
9 Kněží tvoji ať se zobláčejí v spravedlnost, a svatí tvoji ať vesele prozpěvují.
Prestarne dine klæde seg i rettferd, og dine trugne ropa med fagnad!
10 Pro Davida služebníka svého neodvracejž tváři pomazaného svého.
For David, din tenars skuld vis ikkje frå deg åsyni åt den du hev salva!
11 Učinilť jest Hospodin pravdomluvnou přísahu Davidovi, aniž se od ní uchýlí, řka: Z plodu života tvého posadím na trůn tvůj.
Herren hev svore David ein sann eid, den gjeng han ikkje ifrå: «Av di livsfrukt vil eg setja kongar på din stol.
12 Budou-li ostříhati synové tvoji smlouvy mé a svědectví mých, kterýmž je vyučovati budu, také i synové jejich až na věky seděti budou na stolici tvé.
Dersom dine søner held mi pakt og mine vitnemål som eg skal læra deim, so skal og deira søner æveleg og alltid sitja på din kongsstol.»
13 Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka:
For Herren hev valt seg Sion, han ynskte det til sin bustad:
14 Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.
«Dette er min kvilestad for all tid, her vil eg bu, for det hev eg ynskt.
15 Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím,
Maten her vil eg rikleg signa, dei fatige vil eg metta med brød,
16 A kněží jeho v spasení zobláčím, a svatí jeho vesele prozpěvovati budou.
og prestarne vil eg klæda med frelsa, og dei gudlege skal ropa høgt av fagnad.
17 Tuť způsobím, aby zkvetl roh Davidův; připravím svíci pomazanému svému.
Der vil eg lata veksa upp eit horn for David, der hev eg stelt til ei lampa for den eg hev salva.
18 Nepřátely jeho v hanbu zobláčím, nad ním pak kvésti bude koruna jeho.
Hans fiendar vil eg klæda med skam, men yver honom skal hans kruna stråla.»
