Žalmy 12

1 Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.

Til songmeisteren, etter Sjeminit; ein salme av David. Frels, Herre! For det er ute med den gudlege, dei trufaste er komne burt frå menneskjeborni.

2 Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.

Lygn talar dei kvar med sin næste, med smeikjande lippa, med tvihuga hjarta talar dei.

3 Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,

Herren rydje ut alle smeikjande lippor, den tunga som talar store ord,

4 Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

deim som segjer: «Ved vår tunga skal me sigra; våre lippor er med oss, kven er herre yver oss?»

5 Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.

«For valdsverket mot dei arme, for sukken for dei fatige vil eg no reisa meg, » segjer Herren; «eg vil hjelpa den til frelsa, som stundar deretter.»

6 Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.

Herrens ord er reine ord, eit sylv som er reinsa i verkstaden på jordi, sju gonger skirt.

7 Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.

Du, Herre, vil vakta deim, du vil verja dei mot denne ætti for alltid.

8 Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.

Rundt um vil dei ugudlege sviva ikring, når nidingskap vert sett høgt hjå menneskjeborni.