Žalmy 12

1 Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.

Veisuunjohtajalle; matalassa äänialassa; Daavidin virsi. Auta, Herra, sillä hurskaat ovat hävinneet, uskolliset ovat kadonneet ihmislasten joukosta.

2 Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.

He puhuvat valhetta toinen toisellensa, puhuvat liukkain huulin, kaksimielisin sydämin.

3 Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,

Hävittäköön Herra kaikki liukkaat huulet, kielen, joka kerskuen puhuu,

4 Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?

ne, jotka sanovat: "Kielemme voimalla me olemme väkevät; huulemme ovat meidän tukemme; kuka on meille herra?"

5 Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.

"Kurjien sorron tähden, köyhien huokausten tähden minä nyt nousen", sanoo Herra, "tuon pelastuksen sille, joka sitä huoaten ikävöitsee".

6 Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.

Herran sanat ovat selkeitä sanoja, hopeata, joka kirkkaana valuu sulattimesta maahan, seitsenkertaisesti puhdistettua.

7 Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.

Sinä, Herra, varjelet heitä, suojelet hänet iäti tältä sukukunnalta.

8 Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.

Yltympäri jumalattomat rehentelevät, kun kataluus pääsee valtaan ihmislasten seassa.