Žalmy 104
1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
Blagosiljaj, dušo moja, Gospoda! Gospode, Bože moj, velik si veoma, obukao si se u velièanstvo i krasotu.
2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
Obukao si svjetlost kao haljinu, razapeo nebo kao šator;
3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
Vodom si pokrio dvorove svoje, oblake naèinio si da su ti kola, ideš na krilima vjetrnijem.
4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
Èiniš vjetrove da su ti anðeli, plamen ognjeni da su ti sluge.
5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
Utvrdio si zemlju na temeljima njezinim, da se ne pomjesti va vijek vijeka.
6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
Bezdanom kao haljinom odjenuo si je; na gorama stoje vode.
7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
Od prijetnje tvoje bježe, od gromovnoga glasa tvojega teku.
8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
Izlaze na gore i slaze u doline, na mjesto koje si im utvrdio.
9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
Postavio si meðu, preko koje ne prelaze, i ne vraæaju se da pokriju zemlju.
10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
Izveo si izvore po dolinama, izmeðu gora teku vode.
11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
Napajaju sve zvijeri poljske; divlji magarci gase žeðu svoju.
12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
Na njima ptice nebeske žive; kroz grane razliježe se glas njihov.
13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
Napajaš gore s visina svojih, plodima djela tvojih siti se zemlja.
14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
Daješ te raste trava stoci, i zelen na korist èovjeku, da bi izvodio hljeb iz zemlje.
15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
I vino veseli srce èovjeku, i lice se svijetli od ulja, i hljeb srce èovjeku krijepi.
16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
Site se drveta Božija, kedri Livanski, koje si posadio.
17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
Na njima ptice viju gnijezda; stanak je rodin na jelama.
18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
Gore visoke divokozama, kamen je utoèište zeèevima.
19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
Stvorio si mjesec da pokazuje vremena, sunce poznaje zapad svoj.
20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
Stereš tamu, i biva noæ, po kojoj izlazi sve zvijerje šumsko;
21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
Lavovi rièu za plijenom, i traže od Boga hrane sebi.
22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
Sunce grane, i oni se sakrivaju i liježu u lože svoje.
23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
Izlazi èovjek na posao svoj, i na rad svoj do veèera.
24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
Kako je mnogo djela tvojih, Gospode! Sve si premudro stvorio; puna je zemlja blaga tvojega.
25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
Gle, more veliko i široko, tu gmižu bez broja, životinja mala i velika;
26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
Tu laðe plove, krokodil, kojega si stvorio da se igra po njemu.
27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
Sve tebe èeka, da im daješ piæu na vrijeme.
28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
Daješ im, primaju; otvoriš ruku svoju, site se dobra.
29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
Odvratiš lice svoje, žaloste se; uzmeš im duh, ginu, i u prah svoj povraæaju se.
30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
Pošlješ duh svoj, postaju, i ponavljaš lice zemlji.
31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
Slava Gospodu uvijek; nek se veseli Gospod za djela svoja!
32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.
On pogleda na zemlju, i ona se trese; dotakne se gora, i dime se.
33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.
Pjevaæu Gospodu za života svojega; hvaliæu Boga svojega dok sam god.
34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.
Neka mu bude mila besjeda moja! veseliæu se o Gospodu.
35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.
Neka nestane grješnika sa zemlje, i bezbožnika neka ne bude više! Blagosiljaj, dušo moja, Gospoda! Aliluja!
