Žalmy 104

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.