Žalmy 102
1 Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.
Oratio pauperis, cum anxius fuerit, et in conspectu Domini effuderit precem suam. [Domine, exaudi orationem meam, et clamor meus ad te veniat.
2 Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.
Non avertas faciem tuam a me: in quacumque die tribulor, inclina ad me aurem tuam; in quacumque die invocavero te, velociter exaudi me.
3 Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.
Quia defecerunt sicut fumus dies mei, et ossa mea sicut cremium aruerunt.
4 Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.
Percussus sum ut fœnum, et aruit cor meum, quia oblitus sum comedere panem meum.
5 Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.
A voce gemitus mei adhæsit os meum carni meæ.
6 Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.
Similis factus sum pellicano solitudinis; factus sum sicut nycticorax in domicilio.
7 Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.
Vigilavi, et factus sum sicut passer solitarius in tecto.
8 Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.
Tota die exprobrabant mihi inimici mei, et qui laudabant me adversum me jurabant:
9 Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,
quia cinerem tamquam panem manducabam, et potum meum cum fletu miscebam,
10 Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.
a facie iræ et indignationis tuæ: quia elevans allisisti me.
11 Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.
Dies mei sicut umbra declinaverunt, et ego sicut fœnum arui.
12 Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.
Tu autem, Domine, in æternum permanes, et memoriale tuum in generationem et generationem.
13 Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.
Tu exsurgens misereberis Sion, quia tempus miserendi ejus, quia venit tempus:
14 Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,
quoniam placuerunt servis tuis lapides ejus, et terræ ejus miserebuntur.
15 Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,
Et timebunt gentes nomen tuum, Domine, et omnes reges terræ gloriam tuam:
16 Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,
quia ædificavit Dominus Sion, et videbitur in gloria sua.
17 Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.
Respexit in orationem humilium et non sprevit precem eorum.
18 Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,
Scribantur hæc in generatione altera, et populus qui creabitur laudabit Dominum.
19 Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,
Quia prospexit de excelso sancto suo; Dominus de cælo in terram aspexit:
20 Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,
ut audiret gemitus compeditorum; ut solveret filios interemptorum:
21 Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,
ut annuntient in Sion nomen Domini, et laudem ejus in Jerusalem:
22 Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.
in conveniendo populos in unum, et reges, ut serviant Domino.
23 Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,
Respondit ei in via virtutis suæ: Paucitatem dierum meorum nuntia mihi:
24 Až jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,
ne revoces me in dimidio dierum meorum, in generationem et generationem anni tui.
25 I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.
Initio tu, Domine, terram fundasti, et opera manuum tuarum sunt cæli.
26 Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.
Ipsi peribunt, tu autem permanes; et omnes sicut vestimentum veterascent. Et sicut opertorium mutabis eos, et mutabuntur;
27 Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.
tu autem idem ipse es, et anni tui non deficient.
28 Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.
Filii servorum tuorum habitabunt, et semen eorum in sæculum dirigetur.]
